V Bruntále založil i svou akademii. Pro něj není kung-fu jen bojový sport, ale hlavně životní filozofie. Jeho studenti navíc sbírají úspěchy na nejrůznějších soutěžích

Jak vznikla vaše akademie?

Byla to spíše jen náhoda. Já od třinácti let studuji bojová umění. Zůstal jsem u kung-fu. A jeden kamarád se mě ptal, proč neotevřu školu? Do té doby jsem cvičil jen tak pro sebe. A tak jsem si řekl, proč to nepředávat dál. Tady v Bruntále není žádná škola kung-fu, není tu konkurence, děti nemají kde se to učit. V roce 2012 jsem založil akademii.

Jak jste se vy sám dostal ke kung-fu?

Začal jsem v Bruntále u pana Dvořáka v karate, to asi každý, kdo kdy dělal v Bruntále bojové sporty. Potom u pana Svačinky v jiu-jitsu, ke kung-fu jsem se dostal v Kopřivnici. Tam bydlel můj bratr. Mě v Bruntále nic nedrželo a tam byl právě Číňan, který učil kung-fu. Tak jsem se kvůli tomu tam rozhodl odejít.

Proč zrovna kung-fu?

Lákalo mě to od dětství, jako asi každého. Ale třeba v devadesátých letech to tady nikde nebylo. Možná snad v Praze. Ale tady byly rozšířená jen ta japonská umění, judo, karate, jiu-jitsu. Ta Čína byla uzavřená.

Kung-fu asi není jen bojové umění, ale i život kolem, že?

Přesně tak, je to životní styl. Má to svou filosofickou stránku, v kung-fu je zapojený konfucionismus, taoismus. Kung-fu je i rodinná hierarchie, učitel je otec a studenti mezi sebou navzájem jsou jako sourozenci. Je to postavené na čínské filosofii.

Východní filosofie a vůbec styl života bývá pro Středoevropana dost vzdálený pojem. Co vám osobně tohle přineslo a přináší?

Myslím, že to člověka dokáže vychovat. Vštípí to člověku slušné chování, jak se chovat ke druhým. Vzhledem k tomu, že já sám jsem shaolinský mnich, tak bych měl pomáhat lidem a sám nic nechtít.

Kung-fu pochází z Číny, vy sám jste studoval právě v Číně?

Několikrát. Naposledy minulý rok jsem byl v kláštěře Ming Shan v pohoří Tai-cu, to je ve stejné provincii jako Peking. Bylo to v horách asi hodinu a půl cesty autem od města Chan-dan. To je nejbližší město.

Když jste tam byl poprvé, to musela být hodně veliká změna, že?

Než někam jedu, tak si vždycky všechno podrobně nastuduji. Věděl jsem přesně, co mě čeká.

V roce 2012 založil Martin Lee v Bruntále Kung-fu akademii, tomuto bojovému umění se ale věnuje celý život, studoval jej v čínských klášterech.

Jak vůbec vypadá studium kung-fu v čínském klášteře?

Je to úplně něco jiného než u nás. Tam se trénuje minimálně sedm hodin denně a ještě se tréninky přetahují. Bývá to víc. A život v klášteře je skromný. Třeba tam není žádné topení, takže v zimě tam mrznete, spíte zabalení jak polárník. Ten klášter Ming Shan je starý asi tisíc let. Pořád se jí zelenina, rýže, nudle. Je to takový návrat o tři sta, možná i víc let zpět.

Jak berou zahraniční studenty?

Otázka je spíš, jak berou zahraniční studenti to, že tam jsou. Já jsem si to vzal vždycky se vším všudy tak, jak to má být. Dostáváte tyčí po nohách. Pak tam jsou i takoví, kterým se nechce trénovat. Pamatuji si na jedny Dány, přijeli na měsíc, ale po necelých třech týdnech odjeli. A skoro vůbec necvičili.

Je to fyzicky hodně náročné, energetický výdej je mnohem větší než příjem, protože z toho jídla moc nepřiberete. Já jsem za půlrok v Číně shodil jedenáct kilo. Proto ti mniši jsou takoví hubení, silní, ale hubení.

Jak se člověk vůbec dostane k tomu, že se jede učit kung-fu do kláštera?

Já jsme si ten klášter vyhledal sám. Nejdříve jsem uvažoval nad hlavním klášterem Shaolin´c, ale to už je takové hodně komerční a už tam není to tradiční kung-fu, co se učilo dřív. Takže jsem hledal něco, co bude odpovídat těm standardům života před těmi tři sta lety. (usmívá se)

Studium asi není zadarmo a ty mnichy výuka studentů živí, že?

Přesně tak, tou výukou si vydělávají i na provoz kláštera, musí se to udržovat. Cena se odvíjí od toho, jak dlouho tam jste. Každý další měsíc je levnější než předchozí, zhruba o třicet dolarů. První měsíc, to je 790 dolarů. Rok vychází asi na 4500 dolarů. Ale když to vezmete a rozpočítáte si to, tak je to srovnatelné s životem tady.

Jak často jezdíte do Číny dále studovat kung-fu?

V kung-fu se rozvíjíte celý život, takže čím víc se do té Číny dostanete, tím lépe. Účastním se i různých seminářů a příští léto jedu znovu do Číny. Ale už jen na měsíc, protože se mnou poletí i nějací naši studenti. Nicméně měsíc v Číně, to je jako tři roky tady.

Když jste zakládal školu, byl velký zájem o kung-fu?

Udělali jsme nábor a začínali s šesti lidmi, a teď už to máme rozdělené na děti, velké, tai ti, wing chun, ještě soukromé hodiny. Momentálně to je asi něco kolem čtyřiceti lidí. Potřebovali bychom ale více lidí na pravidelné tréninky v kategorii nad třináct let, to je nejlínější generace.

Kung-fu se nějak rozděluje?

Je to podle stylů a my tady učíme tři styly. Shaolin, to je takové tradiční, nejstarší, z toho se rozvíjelo další, jako třeba i karate a judo. Podle legendy to vzniklo od indického mnicha, který přišel do Číny. A když viděl zubožené mnichy v klášteře, tak je začal učit bojové umění, které pocházelo z Indie. A mniši to pak rozšířili až tam, kde to je teď.

Dál učíme Wing Chun. Já vždycky říkám, že to je pro líné lidi. Cvičí se v trojúhelníku na malém prostoru. Nemá nic náročného, nemá žádné nízké postoje, nemá skoky, akrobacii. Jsou to rychlé přímé údery zneškodnění protivníka. Vychází z toho krav maga.

A Tai Ji, to je cvičení pro zdraví. Chodí lidi kolem čtyřicítky. Mladé to nebaví, cvičí se pomalu, ale o to je to těžší. Jednu formu cvičíte třeba sedm minut v nízkých postojích. V tom pak spočívá i to zdraví, je to plynulé, pomalé, dýchání, tep srdce, posilování nohou, otužování. Staří Číňané říkají, že kdo to cvičí tři roky a déle, nebývá nemocný.

V roce 2012 založil Martin Lee v Bruntále Kung-fu akademii, tomuto bojovému umění se ale věnuje celý život, studoval jej v čínských klášterech.

Jaké je praktické využití těchto bojových stylů?

Všechno má praktické využití. I když Tai Ji je cvičení pro zdraví a cvičí se pomalu, když to uděláte rychle, je to normálně bojové umění.

Dělají se při tréninku i normální souboje ve dvojicích?

Tomu se říká Sanda, a to jsou normálně zápasy v čínském boxu, zápas v kung-fu. Je to full kontakt, tam se jede na sto procent. Když to jsou začátečníci, tak mají helmy, boxerky, chrániče holení, suspenzor a chránič zubů. Ti pokročilí mají jen chránič zubů a boxerky. Tam je běžné KO do hlavy. Ale tohle děti necvičí, to až kategorie od třinácti let, a do osmnácti musí mít všechny chrániče.

Pak je ještě určitá forma, kde se používají zbraně, že?

Těch forem je spousta, kde se používají zbraně. My cvičíme s mečem, se šavlemi, pak dlouhou šavlí, kopím a tyčí. Všechno má samozřejmě čínská jména. Pak je ještě spousty dalších zbraní jako řetězový bič, normální bič, nože, toho je moc, kolem dvaceti. Takže trénují se pěstní formy i formy se zbraněmi. A právě cvičení se zbraněmi rozvíjí techniku boje beze zbraně, tím si ji zdokonalujete.

Důležitou součásti bojového umění je dýchání.

Musí být správné dýchání už kvůli provádění technik, co technika, to výdech. Když se u toho nadechnete, tak v tom nemáte sílu. Dokonce se říká, že při silném úderu když se nadechnete, tak to může zabít i vás samotné. Ale tak silný úder neumí dát každý. A kdo už ho umí, tak není tak hloupý, aby se při úderu nadechl.

Od jakého věku přijímáte do akademie?

Standard je od šesti let, ale přišli i mladší. My je vyzkoušíme. Když tomu dávají pozornost, tak je vezmeme, když ta koncentrace ještě není taková, tak to zkusí za rok. Ale obecně s dětmi problém není, samozřejmě že jsme už některé odmítli. Ale oni se dokáží soustředit. Tady trénink probíhá stejně jako v Číně, to znamená, že mají fyzické tresty. Dostanou kolikrát i tyčí. Rodiče s tím jsou seznámeni, souhlasí s tím.

Děti dělají bojové umění, tak se předpokládá, že nějaká ta modřina sem tam bude. Problém je trochu s power strečingem, což je silové protahování. Taky to děláme podle čínských norem. Máme jednoho kluka, kterého musíme ve třech držet, jinak bychom ho neprotáhli. Ale zrovna on má obrovský rozsah, ale bojí se bolesti. On to časem pochopí.

Mluvil jste o hierarchii, která se dodržuje. Vy jste mistr?

V naší škole jsem velmistr. Založil jsem ji. Můj bratr je pode mnou, ten je mistr. Ale v Číně to tak není. Tam je označení Shifu, nedá se to moc přeložit, je to něco jako otec učitel. Já jako zakladatel školy jsem Da Shifu. Mezi studenty pak je mladší bratr, starší bratr, starší sestra, mladší sestra, podle toho, jak dlouho kdo chodí.

Mladší musí poslouchat toho staršího. Ale to se samozřejmě nesmí zneužívat. U nás se nesmí ani jeden druhému smát, když se mu něco nepovede. A děti poslouchají, šlapou, rodiče jsou někdy až překvapeni.

V roce 2012 založil Martin Lee v Bruntále Kung-fu akademii, tomuto bojovému umění se ale věnuje celý život, studoval jej v čínských klášterech.

Vy jste Martin Lee, což není úplně české jméno. Je to jméno, které jste přijal v klášteře v Číně?

Ne, není. V klášteře mám jméno Shi Heng Zhu. Shi, to dostává úplně každý mnich. Heng, to je podle generací. Existuje taková báseň a postupně jak jdou slova v té básni, tak to jde podle generací. Podle toho, která jste generace, tak dostanete to slovo jako jméno.

Já jsem 35. generace, což je Heng. A to Zhu, to je přidělené učitelem. U mě to je pozůstatek z mého českého jména převedeného do čínštiny, Lee Zhu Ming. To Zhu znamená něco jako sloup.

Jak se došlo právě k té 35. generaci?

Když vás učí 34. generace, tak vy jste třicátá pátá. Můj učitel byl 34. generace.

A vaše příjmení Lee?

To je změněné právě kvůli kontaktům s Čínou. Pro ně je české příjmení něco šíleného, takže je to pohodlnější pro ně i pro mě. A já jsem v kontaktu s Čínou denně.

Umíte tedy perfektně čínsky?

Umím. Už jsem se učil předtím, než jsem se tam jel učit a tam jsem to rozvinul. V tom klášteře totiž jen jeden mnich mluvil obstojně anglicky, ale ostatní ne, takže stejně s nimi musíte mluvit čínsky, to vás donutí. Ti cizinci o to nemají ani zájem, takže komunikují jen přes toho jednoho.

Je čínština těžká?

Pokud nechcete psát, tak není. To se totiž musíte učit nazpaměť znaky. Ale pokud chcete jen mluvit, tak je to asi nejjednodušší jazyk, co znám. Tam není časování, skloňování, nic. Je hodně fonetická, musíte si dávat pozor na tón. Jedno slovo může mít i čtyři významy.

Já jsem začal s čínštinou od roku 2008. V těch malých městech, kde jsem byl já, tak tam stejně nikdo anglicky neumí. Ale stalo se mi, když jsem byl v Pekingu, tak v obchodech byli úplně nadšení, že mluvím čínsky, tak jsem si třeba nasmlouval obrovské slevy. (směje se)

Jací jsou Číňané?

Suproví lidé. Je to jedna obrovská komunita, každý je s každým kamarád, všichni si pomáhají. Nenarazil jsem na špatného člověka. Ale jedna rada. Nikdy si neberte pití nebo jídlo od někoho cizího, když bude nabízet nebo vás bude zvát na drink. To bude pravděpodobně zloděj orgánů.