Mezi mládeží je o box čím dál větší zájem, je to tak?

Musím říct, že ano. Teď se nám povedlo práci s mládeží posunout zase o kus dál. Po dlouhé době jsme jeli na osmidenní boxerské soustředění. Byla to hodně povedená akce v Suché Rudné v hotelu Paramon. Měli jsme tam jedenáct mládežníků, což je úplně akorát. Je tam krásné prostředí, kluci měli dvou i třífázové tréninky. A navíc bylo vidět, že si toho vážili, že jsou na soustředění, užívali si to.

O jaké věkové skupině se bavíme?

Jsou to kluci deset až šestnáct let. Byl jsem tam na ně v podstatě sám, takže to nebylo úplně lehké. Tyhle děti občas trochu zlobí, ale pořád to je v normě. Mají prostě nadbytek energie, to je na druhou stranu dobře.

Na co bylo soustředění zaměřeno?

Hlavně na kondiční přípravu. Ale zaboxovali jsme si také. Kdysi tam jezdili karatisté z Opavy, takže tam je jedna velká místnost. A tam jsme mohli dělat boxerské tréninky, to znamená nácviky úderů, sparingy ve dvojicích. Musím poděkovat majiteli panu Tesařovi, že nám vyšel všemožně vstříc. Ale hlavně jsme jeli hrubou kondiční přípravu.

Udělali jsme si i nějaké výlety, Andělská Hora, Malá Morávka. Jsou to celkem velké vzdálenosti. I tyhle akce k tomu patří, při nich se utužuje a stmeluje kolektiv. Poznali jsme, kdo na to má a kdo ne, kdo bude muset ještě přidat. Děcka dostala opravdu zabrat. Ale zase, když jim člověk hodil míč, tak se probudila ta jejich soutěživost a byly k neutahání (směje se).

Nebylo dětem smutno po rodičích?

Někteří rodiče se za námi přijeli podívat. Spolupráce s rodiči je teď opravdu výborná. Děcka jsme rozdělili tak, že byly vždycky tři mladší a jeden starší, který se o ně staral.

Všichni ti, co byli na soustředění, budou boxovat i v ringu zápasy?

Časem určitě. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Jsou to všechno nezkušení kluci, zatím nemají utkání v ringu. Jsou v té počáteční etapě, někteří z nich začali v březnu, v dubnu. Ale už teď můžu říct, že jsou mezi nimi velicí nadšenci, trénují naplno a baví je to.

Největší radost má vždycky člověk z toho, jak se ti kluci posunují nahoru. Někteří byli v uvozovkách „kopýtka", neuměli ani kotoul, a teď už se umějí pořádně hýbat, jsou silnější, pružnější. To je vždycky pro trenéra ta největší pochvala.

Jestli si to můžu dovolit říct, už jste „pán v letech", kde pořád berete tu energii na trénování dětí?

(směje se) Je pravda, že už nejsem nejmladší, a trénování dětí člověka hodně vyčerpává, ale já to dělám rád, pořád mě to baví. A to je to nejdůležitější. Pořád děkuji za to, že se dokážu hýbat tak, jak se hýbu. Určitě může přijít nějaký zlom, ale já si to nepřipouštím.

Máte v oddílu nějaký nový talentovaný přírůstek?

Máme tam kluka, třináct let, jezdí z Města Albrechtic. Strašně dobře se s ním pracuje, poctivě trénuje, je pohyblivý, mrštný. A taková práce mě právě baví, to dokáže člověka nakopnout.