Kliknutím zvětšíte„Když jsem se v únoru 2010 dozvěděl, že mám rakovinu prostaty, byl to obrovský šok. Dodnes každý den děkuji lékaři Láďovi Dvořákovi, mému dobrému kamarádovi, že mě dokopal k rozboru krve. Nebýt jeho, už bych tu nebyl. Říkali mi pak, že přijít o tři měsíce později, měl jsem to už v páteři, v kosti, a bylo pozdě,“ vzpomíná pro Deník Zdeněk Hummel.
Železný dědek, jak sám sebe označuje, dovedl hned dvakrát národní tým na evropský šampionát. Úspěchy sbíral i na ligové scéně, hlavně s Opavou a Novým Jičínem. V 73 letech má své problémy a bolístky. Je však stále pozitivní a na chalupě v Malenovicích na frýdecko-místecku se snaží užívat se svou manželkou Věrou každou vteřinu na tomhle světě.
Na začátku roku jste oslavil 73. narozeniny. Jak se vám žije?
Rok jsem nehrál tenis, bolí mě záda, mám artrózu kolen… Do toho ještě kožní problémy, lupenka se mi rozjela, musím to mazat. A to vám řeknu, je to otravné. K tomu všemu jsem měl i srdeční arytmii, byl jsem na přístrojích. Během jednoho roku se to tak nějak všechno sešlo. Ale nedá se nic dělat. Tak, jak jsem tělo během života huntoval, mi to teď všechno vrací. Ale nestěžuju si. Vím, že každý má své problémy. Navíc budu mít 74, co se dá dělat. Už nejsem mladý kluk. Navíc moc dobře vím, co se stalo před deseti lety.
Tehdy jste se po jednom z vyšetření dozvěděl, že máte rakovinu prostaty. To musel být šílený pocit…
V tu chvíli jakoby se zastavil čas. Do té doby jsem totiž vážněji nemarodil. Měl jsem a stále mám mezi lékaři mnoho kamarádů, ale těm jsem se v jejich práci oklikou vyhýbal. Už samotné slovo nemocnice mi nedělalo dobře. Na preventivní prohlídky jsem dlabal. Říkal jsem si, že mi nic není, jsem přece železný dědek, a není důvod na ně chodit. Dodnes každý den děkuji lékaři Láďovi Dvořákovi, mému dobrému kamarádovi, že mě dokopal k rozboru krve. Nebýt jeho, už bych tu nebyl. Byla to pak dlouhá a náročná cesta, ale zvládli jsme to. A v tomhle ohledu je vše v pořádku. To je důležité.
Pojďme k daleko příjemnějším věcem. Co manželka, rodina?
S mojí Věrou jsem už 31 let. Žijeme si tady v Malenovicích na chalupě spokojeně, nemůžu si stěžovat. Jinak už mám šest vnoučat. Nejmladší je klučina, má dva roky, je to takové torpédo. Vždycky, když jdou rodiče na Lysou, tak máme černého Petra, musíme hlídat. A je to těžké. On totiž lítá jako blázen. Stíhat mu, to je fakt dřina. To musím podávat nadlidské výkony. Ale jsme rádi. Je sice divoch, ale bezvadný. Rozhodně je to lepší, než kdyby to byl nějaký ťunťa, který se ani nehne.
Jste rodák z hlavního města. Jak jste se vlastně dostal z Prahy přes Olomouc a Ostravu až do Malenovic?
Já všude s úsměvem říkám, že jsem celorepublikový. Všechno má spojitost s basketbalem. Začínal jsem hrát za VŠ Praha. V osmnácti jsem odešel na vojnu do Dukly, a následně se přesunul do Olomouce, kde jsem se poprvé oženil. Do Ostravy jsem dorazil v jednatřiceti a poprvé začal trénovat v Baníku. Když jsem pak přešel do Nové huti, okolí mi to dávalo sežrat. Mezi oběma kluby totiž byla velká řevnivost. Při trénování jsem učil na Vysoké škole báňské tělocvik. Z toho byl můj hlavní příjem.
Co vás na trénování lákalo, proč jste se mu začal věnovat?
Jako hráč, tedy na klubové úrovni, jsem býval v družstvech většinou kapitán. Měl jsem určitou autoritu. Trénování jsem chtěl jednoduše zkusit. Určitě jsem nešel za penězi. Tehdy se za něj dostávalo v uvozovkách pár korun, tak tisíc, maximálně dva tisíce měsíčně. Za totality to bylo špatně placené. První profesionální nabídka přišla z Nového Jičína. Tam jsem několikrát končil a zase se tam vracel. Měl jsem i dny, kdy jsem si říkal, že se na to vykašlu a budu jen učit, ale něco mě k trénování pořád táhlo. Brzy jsem si uvědomil, že mě to prostě baví.
Jaký typ kouče jste byl?
Říkalo se o mně, že jsem byl intuitivní, měl jsem charisma a cit pro hru. Tak to tak asi bylo ne? (rozesměje se). V té době byli někteří vyloženě perfekcionalisté, kteří si dělali pečlivou přípravu na utkání, podrobně sledovali minutáž. Chystali si to třeba na dvanáct hráčů a když jeden nedorazil, tak nevěděli, co mají dělat. Já jezdil na semináře, starší trenéři mi hodně dali. To byla výborná škola. Z toho jsem čerpal. Mnohé jsem se od nich naučil. Trenér musí vědět, kdy má být autoritativní, a kdy demokratický. Musí to vycítit. Já jsem se o to snažil.
Během dlouhé a úspěšné kariéry jste se jistě setkal s mnoha raply. Co na ně platilo?
V extrémních situacích pokuty. Moje krédo bylo jasné a bude myslím platit vždycky: pokud chceš být úspěšný, musíš udělat kolektiv. Důležité je oddělit zrno od plev. Ten, který byl třeba opravdu dobrý, ale ostatní hráči ho nesnášeli, tak se buď musel přizpůsobit, nebo šel. V českém basketbalu to v tomto ohledu nebylo jednoduché. V americké NBA je na jeden post hned několik skvělých borců, vyloženě hladových krků, u nás těch náhradníku tolik nebylo.
A vy sám jste někdy vybouchnul?
Dostával jsem jako trenér málo technických chyb, protože jsem uměl se všemi rozhodčími jednat. Dal jsem najevo svou nevoli, ale vždycky tak, abych za to nebyl trestaný já a tím pádem ani tým. Párkrát jsem ale nervy neudržel, to přiznávám. Tehdy to vyšlo v pražském Večerníku, dokonce série tří fotek. To jsme hráli na Spartě. Vůbec se mi nelíbilo, jak to rozhodčí pískají, tak jsem vyskočil jako čertík z krabičky a dvakrát nakopl do židle, která odletěla jako papír.
Co vy a cizinci?
To bylo taky (odmlčí se)… Ať měli výkonnost jakoukoliv, pořád chtěli hrát. Nejhorší to bylo u Američanů. Nelíbilo se mi, jak hraje, tak jsem ho stáhl z palubovky. On si naštvaně sedl na půl zadku a celou dobu se místo na hru díval na mě, kdy ho tam zase pošlu zpátky. Byli často i vzteklí. Třískali do židlí, kopali do balonů, odhazovali bundy na zem. Zažil jsem toho tolik, že všechno si už člověk nemůže ani pamatovat. Když na to tak vzpomínám, tak sám sebe obdivuju, že jsem v tom kolotoči vydržel 35 let.
Vrcholem byla reprezentace. Dvakrát jste dovedl národní tým na evropský šampionát, na tom prvním v roce 1999 jste zaskočili hned dva favority…
To bylo ve Francii a bylo to skvělé. Tam jsem vytáhl Welsche s Bartoněm, kteří začali svou velkou kariéru. Měli tehdy devatenáct let a už hráli fakt dobře. Porazili jsme Řecko, ale i Litvu, kde hrál třeba Sabonis. A to druhé mistrovství 2007 ve Španělsku? To jsem měl už pocit, že některým vadím. Tam už jsme i proto tak dobře nedopadli. Teď jsem si ale vzpomněl na jednu úsměvnou příhodu. Tedy pro mě byla.
Povídejte…
V době, kdy jsem jako reprezentační trenér dostával 17 tisíc měsíčně, jsme jeli hrát do Polska. Podařilo se nám tam vyhrát, šel jsem na tiskovku a po tom jejich trenérovi házeli naštvaní lidi z tribun plechovky, různé odpadky a nadávali mu. Tak jsem se ptal: Co se děje? Tak jste prohráli? No a co? A jejich manažer se na mě otočil a řekl, ať se nedivím, že ten jejich kouč bere dvacet tisíc dolarů měsíčně. Tak jsem na to s úsměvem odpověděl, že tím pádem to je v pořádku.
ZDENĚK HUMMEL
Narozen: 12. ledna 1947 v Praze
Hráčská kariéra: VŠ Praha, Slovan Orbis Praha, Dukla Olomouc
Trenérská kariéra: Baník Ostrava, Chomutov, Nový Jičín, Opava, Děčín, Valosun Brno (ženy), NH Ostrava
Reprezentace: V roce 1999 národní tým pod jeho vedením na ME ve Francii šokoval senzačním vítězstvím nad hvězdným týmem Litvy či silným Řeckem. Češi nakonec ve Francii obsadili 9. až 12. místo, od té doby se mužstvo na vrcholné akci dlouho neobjevilo. Znovu se to podařilo až v roce 2007, kdy Hummel dovedl Čechy na evropský šampionát do Španělska po osmi letech čekání.
Soukromí: S první ženou Drahoslavou má dvě děti, Petru a Pavla, se současnou ženou Věrou pak dceru Terezu. Pyšní se šesti vnoučaty.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
