I když hlas Vilibalda Holuši znají spíš opavští fanoušci, hlasatelovým domovem je Jindřichov na Bruntálsku. Se svou hlasatelskou kariérou začínal na podzim roku 1971. Když tehdy onemocněl Antonín Hájek, dostal to v práci, jak sám říká, příkazem.

„Dělal jsem v Ostroji v nástrojárně, mistra mi dělal Antonín Tylšar, který byl mimo jiné i vedoucím mužstva. Tenkrát se ještě hrálo za koupalištěm a hlásilo se z dřevěné kabiny, z které byl hodně špatný výhled. I přesto na tuto dobu rád vzpomínám,“ vrátil se ve vzpomínkách na začátek svého hlasatelství Vilibald Holuša, který v polovině července oslavil své pětasedmdesáté narozeniny.

Komentoval před sedmi tisíci diváky

„Když opavský celek pod vedením Evžena Hadanczika postoupil do třetí ligy, u koupaliště bylo tehdy přes sedm tisíc diváků. Byl to jeden z mých největších zážitků,“ zavzpomínal stále vitální hlasatel. Nikdy neměl před diváky větší trému, což přisuzuje hlavně tomu, že kdysi hrával divadlo a vystupoval v estrádách.

„Z diváků už po těch letech trému nemám, strašně ale prožívám dění na hřišti, až mě pak někdy bolí hlava. Manželka mi téměř po každém fotbale říká, jestli mi to stojí v těch letech za to,“ usmál se Holuša, pro kterého je fotbal drogou.

Jako první začal tisknout zpravodaj

Jako první začal také s tištěným zpravodajem, který se v různé podobě dochoval až do dnešních dní. „Dnes se už vše dělá na počítači, dá se mazat, upravovat obrázky i texty. Já jsem na začátku musel udělat čistopis i s fotkami na psacím stroji, vše se ofotilo a pak mohlo jít do tisku,“ uvedl Holuša a s úsměvem dodal: „I zpravodaj v té době kontrolovala Správa dozoru tisku. Jednou mi zpravodaj stopli, když jsem měl u představení Tábora napsáno město ze břehu rybníka Jordán.

Bylo to v době, kdy Heleně Vondráčkové zakázali zpívat písničku Přejdi Jordán.“ Zpravodaj připravoval až do doby, kdy se postoupilo do první ligy, tehdy jej vystřídal Karel Stuchlík. I přes to, že fotbal Vilibald Holuša dlouhá léta komentoval, nikdy ho nehrál. Vždy ho více přitahovala atletika.

„Běhal jsem krátké tratě, dostal jsem se až do republikových přeborů, kde jsem skončil ve finále,“ řekl ke svému sportovnímu úspěchu. „Na podzim bych se chtěl zúčastnit v Opavě závodů na sto a šedesát metrů. Je totiž vyhlášena kategorie pro starší sedmdesáti let. Budu trochu trénovat a doufám, že se umístím na předních pozicích,“ dodal.

Fotbal poznamenal i jeho soukromý život, zetěm se mu stal Roman Sialini, dlouholetý hráč Baníku Ostrava. „Asi deset let jsem se na něj chodil na Bazaly dívat, Baník mi ale nikdy k srdci nepřirostl,“ prozradil Holuša a dodal: „Na sekretariátu klubu dnes pracuje také moje neteř.“

Největší přebrept hlasatele

Když se řekne hlasatel, asi každého napadne, jaký je jeho největší přebrept. „Z hlasatelny někdy není přes kameramany dobře vidět na hřiště. Občas se tak stalo, že jsem nahlásil špatného střelce branky nebo hříšníka potrestaného kartou,“ zavzpomínal Holuša a dodal „Asi největší nervy jsem zažil při mezinárodním utkání naší reprezentace do sedmnácti let. Když jsem pustil hymny, přehrávač nefungoval.

Zachránil mě až kolega obsluhující světelnou tabuli, který si všiml, že CD s nahrávkou je naopak. Disk byl stříbrný z obou stran a ve spěchu jsem ho obrátil.“


Ondřej Ludvík