Po težkém úrazu kolena se už věnuje výhradně trénovaní mladých fitnessek, které jí svými výsledky dělají velkou radost. Celý život je zastánkyní tzv. naturální kulturistiky.

Co to vlastně je naturální kulturistika?
Naturální kulturistika se odštěpila od klasické kulturistiky, jakou znají všichni. V Americe byla založena asociace IFBB a postupně se rozšířila do celého světa. A dneska jsou nejrozšířenější federací. Ale protože se řadě sportovců nelíbilo zneužívání anabolických steroidů a látek, které napomáhají k přípravě, lepšímu vzhledu a kvalitě svaloviny, tak se odloučila tzv. naturální kulturistika. U nás byla první naturální soutěž v roce 2006. Dneska se ta společnost nazývá Česká společnost pro naturální sport. Ve světě bylo federací více, ale postupně zanikly a jak my, tak i Evropa spolupracuje s INBA International natural bodybuilding association. Prezidentem evropské INBA je slovenský šéf Viliam Rigo.

Eva Mistrová. Co je tedy hlavní myšlenkou oproti klasické kulturistice?
Myšlenkou je, zařadit se do testování, tak jako ostatní sportovní odvětví. Aby byl celoroční monitoring pro registrované závodníky. Každý závodník píše na začátku roku svůj harmonogram tréninků a musí udat dva dny v týdnu, kdy a kde trénuje a kdykoliv ho můžou přijít otestovat. Druhé testování je pak v rámci závodů, dřív byli jen vítězové, teď jich pět vybírají rozhodčí, klidně dvanáctý z kategorie. Plus přijede dopingová komise, která si následný výběr řídí sama.

Jaké jsou asi počty naturálních kulturistů u nás?
V České republice se to pohybuje kolem stovky aktivních závodníků, včetně kategorie dětí. Teď se na mistrovství světa sjelo tři sta třicet závodníků, bylo třiatřicet kategorií. To byl rekordní počet. Když jsme byli Československo, tak dominovali Slováci. U nás má největší základnu Přerov, kde se hodně začali věnovat mládeži. Oblíbená je i kategorie masters. To jsou takoví ti chlapi, co začali dřív, cvičili doma, protože nebyla fitka. Tahali kolejnice, podomácku vyrobené činky. A to jsou podle mě mistři svého oboru. Ti jsou založeni vyloženě na naturální přípravě, vyrostli na zabíjačkách, vepřovém, hovězím mase, na domácích produktech. Bylo to bez nějakých doplňků výživy, museli si poradit sami, kdy to měli spočítané na vajíčka.

V dnešní době je těch přípravků asi nepřeberné množství, že?
To vejdete do obchodu a je toho tolik, že se v tom člověk ani není schopen orientovat, co je k čemu. Příprava v současné době je jednodušší na preparáty, ale Těžší v rámci konkurence.

Eva Mistrová.
Jak vy sama jste se dostala k fitness?

V roce 2001 jsem poprvé závodila. V roce 1998 jsem se přihlásila do soutěže časopisu Fitness, jmenovalo se to „Postava snů". Soutěžilo se o spoustu věcných cen, mikrovlnka a žehlička, televize. Druhé místo byla právě mikrovlnná trouba. A já jsem se chtěla stěhovat do svého vlastního bytu, tak jsem si řekla, že to je dobrá motivace, že potřebuji vyhrát mikrovlnku. Tam se vyfotilo s jedním dílem časopisu a za tři měsíce se třetím, a pak bylo celorepublikové vyhlášení na Grand Prix Nutrend v Olomouci v rámci soutěže fitness. Poslali mi, že jsem na prvním až třetím místě, tak jsem chtěla vědět, na kterém teda jsem, ale hned jsem říkala, že pro žehličku si nejdu. Bytostně nesnáším žehlení. (směje se) No a klaplo to úplně do puntíku, odvezla jsem si mikrovlnku.

A tam začala vaše kariéra ve fitness?
Mně se tak líbily sestavy těch závodníků, že jsem si hned řekla, že budu trénovat a dostanu se na to závodní pódium. Že si vyzkouším, jaké je to stát tam sama, předvádět sestavu nebo volný program. A tak jsem se do toho dostala.

Eva Mistrová. Co vás na tom chytlo, proč zrovna fitness?
Jsem exhibicionista, líbilo se mi, že jsem sama na tom pódiu a všichni se budou dívat jen na mě. (směje se)

S fitness jste začala později, ale prošla jste předtím nějakými sporty. Jste sporťák tělem i duší?
Na základce jsem se věnovala atletice, hrála jsem volejbal, školní gymnastika, lyžování V mojí době byl ještě pionýr a pod tím byly všecky kroužky. Takže jsem dělala všechno, hrozně ráda jsem se hýbala. Ale můj úplně nejoblíbenější sport je lyžování.

Napadá mě, proč jste tedy závodně nelyžovala?
Rodiče nechtěli. Nejdřív byla škola, až potom sport. A můj tatínek je prozíravý, nedovolil mi ani studovat v zahraničí, protože věděl, že bych se nevrátila.

Fitness je dost o gymnastice, tu jste dělala závodně?
Ne, vůbec. Když jsem dělala přijímačky na vysokou školu na obor tělesná výchova a matematika, tak jsem zjistila, že musíme umět přemet a stojky, tak jsem začala cvičit.

Co vás na tom baví?
Kromě toho, že mám ráda sport, tak ve fitness jde o výkon. Závodníci, ať chlapi nebo ženské, musí chodit nejen do fitka, musí natrénovat prvky flexibilní, akrobatické a silové, navíc si tvoří choreografii sestavy. Pak jsou tam ale kategorie jako bikini, které, když bych vytáhla šedesát procent holek ze střední nebo i vysoké školy, tak se tam chytnou taky. Není to o tom, že musí mít vysportovanou postavu. A myšlenka moje je, že to má být sport, že mám podat výkon, tak jsem zastáncem klasického fitness. Tam musím dle pravidel předvést silové prvky, flexibilní prvky a je se na co dívat, že to diváky zaujme. Když jsem rozhodovala naposledy v Bratislavě, protože dělám i rozhodčí mezinárodní úrovni, tak po třech hodinách dívání se na kategorii bikini, mi to přišlo úplně tragické. Vidím sedmnáct ženských na pódiu, člověk se na to dívá, ony se otáčejí po čtvrtobratech. Pak si je vyvoláváme v menších skupinách a dáváme jim pořadí, ačkoli nic nepředvedly. Ale je to byznys, být prezidentka asociace, tak je pro mě důležité mít tam padesát čtyři holek v kategorii bikini, protože to je padesát čtyři krát padesát euro startovné. U nás na republice pětistovka. Ale proto ubývá fitnessek klasiček. V současné době není u nás ani jedna v kategorii, kde jsem závodila já v roce 2009.

Jak vlastně vypadá trénink fitnessek? Jak vypadal váš trénink?
My jsme ještě mívaly promenádu ve společenských šatech, tak pro mě bylo nejhorší natrénovat chůzi na podpatkách (směje se). Ale pak se od toho upustilo, protože jak jsme byly natřené barvou, tak ty šaty se zničily. Ale když se vrátím k tomu tréninku. Byl drsný, protože jsem nebyla gymnastka, tak jsem tři dny v týdnu trávila mlácením o podlahu. Tak jsem dělala dvěstěkrát stojku, a další zase. Tělo si na to zvyklo. Byla to pro mě obrovská zkušenost k tomu, abych mohla trénovat děti. Pak samozřejmě musel být trénink ve fitku, protože máme hodnocený svalový rozvoj, tak se musí natrénovat symetrie a snížit množství tělesného tuku. A pak pózování, aby se člověk naučil, kdy má zatnout, aby vypadal dobře. A ty hrozné podpatky, to se nohy třepou, přestáváte dýchat a tak. No a osmdesát procent je jídlo, musíte si striktně hlídat jídelníček.

Eva Mistrová.

Jídelníček dělá až tak moc?
Můžete trénovat s běžnou stranou, jak chcete, ale pokud nemáte dispozice, tak to jedině naženete jídlem. Ale pak jsou závodníci, kteří si hlídají stravu celoročně, to jsou právě ti moji oblíbenci masters. Ti celí život jí stejně a vypadají celý rok dobře, jen před závody shodí tři kila i s vodou. Zažili jsme i jiný extrém, kluka, který byl stodvacetikilový v juniorech a na závodech měl sedmdesát dva kilo. Bojoval už jak dítě s obezitou, nějaký kamarád ho pak vzal na závody kulturistů a on se rozhodl vypadat jako oni. Dodnes závodí, už to zpátky nepřibral, ale je to dřina a odříkání.

Kulturistův rok má nějaké fáze, jak se připravuje na závody.
Samozřejmě, musí nabrat objem, potom ty svaly vyrýsovat. S tím objemem se to ale nesmí přehnat, protože každé tělo má jinak nastavené, jak dlouho mu trvá, než tu váhu shodí. Ale jsou chlapi, co po závodech přiberou dvacet kilo. Ve fitness si to takhle nemůžete dovolit, i když já jsem měla taky výkyvy, ale vy to tělo potřebujete pořád udržovat v pružnosti. Když přiberu dvacet kilo, tak přemet ani stojku neudělám, to je zbytečná zátěž na klouby, na všechno. Už jenom to, že padáme do tvrdých podlah.

Měla jste nějaký úraz z toho sportu?
Měla jsem urvané koleno, přední i zadní zkřížený vaz a meniskus. To jsem se chystala na závody, měly to být jedny z posledních, chtěla jsem ještě na podzim na Olympii a skončím. A to mě vyautovalo už v jarní sezoně. V podstatě to ani nebylo u sportu, podjela mi noha na schodech a tu druhou jsem prokopla nahoru a v tom křuplo. V Krnově mi při první návštěvě, těsně po úraze řekli, že jsem nejspíš přecitlivělá na bolest. Dát mi berle, jim nepřišlo důležité. Pak mě naštěstí dostal do ruky doktor Holibka, co dlouho dobu pracoval u hokejové reprezentace a často operuje sportovce. Museli jsme počkat, než spadne otok, což trvalo dlouho. To jsem třeba učila a najednou se mi podlomilo koleno, protože to bylo úplně nestabilní (směje se). Byla s tím ještě problémy, ale nakonec mi to koleno spravil.

Eva Mistrová. Teď to ale vypadá, že fitness je sport, kde se stávají těžké úrazy.
To vůbec ne. U mě to byla únava materiálu, bylo to v roce 2013, ve třiceti osmi, což je dobré. Do té doby jsem vydržel prakticky bez úrazu. Ani to nebylo ve spojitosti s tím vrcholovým sportem, ale člověk udělal miliony pádů do kliku, rondaty a všecko na tvrdém. Někdy byly závody v rámci veletrhu a byly tam koberce na betonu. A ty nárazy se pak spočítají. Kdyby mě to koleno nezlobilo, určitě bych se vrátila k závodění.

Pojďme k něčemu veselejšímu, k vašim úspěchům na mezinárodní scéně. Vy jste mistryně světa, že?
Svět jsem vyhrála v roce 2009 v Montrealu. Vyhrála jsem i evropský šampionát, na World Cupu v Los Angeles jsem skončila třetí, a třetí taky na Natural Olympia v Renu v USA. Ale to už jsem věkem patřila do kategorie Junior Masters. Pro ženské je veteránská kategorie od pětatřiceti. Ale konečně jsem nemusela závodit s dvacetiletými holkami. To se nedá srovnávat. Pro mě je handicap gymnastika, pro ně zase svalová hmota, tu nemůžou mít jako já v pětatřiceti.

Na který ten šampionát vzpomínáte nejraději?
Určitě na ten svět v Kanadě. Byla jsem neposkvrněná anglickou konverzací, naučená frázemi, abych přežila na letišti a v restauraci. Z republiky jelo jedenáct lidí a anglicky neuměl nikdo. Tři týdny před odjezdem jsem si začala angličtinu opakovat, takže jsem rozuměla, ale tak jsem se bála mluvit, že jsem radši neříkala nic. A když už něco, tak jsem si půl hodiny chystala jednu větu a pak mi z ní stejně bylo na omdlení (směje se). A to byla vlastně motivace pro to, abych pak začala cizí jazyky studovat.

To byl první kontakt s dalekou cizinou? Jak to na vás působilo?
Úplně první. Už jsem se nechtěla vrátit. Ti lidi mi tam přišli víc v pohodě, nespěchají. Ale bylo to dané taky tím, že se sjedou na ten šampionát, udělají si volno, to je třeba jediná dovolená v roce, že poletí do Kanady na závody. A taky příroda mi tam přišla úžasná. Samotné rušné město mne moc nezajímalo, ale okolí bylo krásné. Když jsem si šla zaběhat, tak tam bylo hrozně moc běžců, cvičilo se venku na různých strojích. Byli jsme se podívat i na olympijském stadionu. Bydleli jsme na vysokoškolských kolejích, takže jsme se hodně bavili se studenty. Pořád se ptali, proč už nejsme Československo, že jsme na té mapě i tak hrozně malincí. Těžko jim to vysvětlit, když člověk neumí pořádně anglicky. Ale hned po návratu jsem si našla učitele angličtiny a díky tomu dneska učím angličtinu ve škole. Hned na to jsem letěla v roce 2009 na podzim do USA na World Cup a na tu Olympii. V té době jsem měla za sebou čtyři měsíce angličtiny. A to už mi přišlo úžasné, jak jim rozumím, jak se domluvím.

A co samotná soutěž na mistrovství světa?
bylo tam strašně malé pódium. Takže když člověk vidí záznam na Youtube, tak najednou vidí, jak Mistrová, tehdy Jordová, není na pódiu. Protože jsem skákala diagonálou a najednou jsem byla u dýdžeje a odtud jsem se rozbíhala na další skok. A pamatuju si nahuštěný program, hrozně moc lidí, kategorií, malé šatny. Když si tam každý rozbalí svoje kostýmy a šminky. Překvapilo mě, že jsme tam zapomněli foťák, a on tam druhý den ráno byl. Ani moc místa na rozcvičení tam nebylo.

Viděla jste soupeřky před závodem?
No když jsem je viděla, jak se rozcvičují, tak jsem si říkala, co tam dělám. Ale nikdy se nedívám na jejich sestavy. Stojím bokem. Tehdy mi přišlo, že měly i hudbu výraznější a dynamičtější a začnu hledat chyby všude. Tak jsem se nedívala, sestavu jsem zvládla. Pak vyhlašovali pořadí, třetí místo nic, druhé taky nic. A najednou jsem byla první. Kdo tam byl z Česka, tak ječel, fandil, to jsem si hodně užila. Byla to euforie. A pak ty smsky domů. Poslal jsem jednu a přišlo milion odpovědí.

Překvapilo vás to vítězství?
Moc. Když člověk celý rok dře a pak se poměřuje s holkami o deset let mladšími a mají gymnastickou průpravu, tak začne pochybovat, jestli to stačí, jestli natrénoval, jestli se bude líbit choreografie, kostým, malování. V hlavě se honí, co jsem ještě mohla nebo nemohla udělat. A kdybych si nedala ten čtvereček čokolády, tak mi ten sval jde vidět líp (směje se). Ale to je jen o hlavě.

Je to všechno naturální, přesto vyskytne se třeba doping?
Sem tam někoho chytí. Jsou za to různě odstupňované tresty, podle toho, na co ta daná látka je. Ale mě to třeba nikdy ani nenapadlo. Vždycky jsem se připravovala naturálně a vzít si něco nepovoleného, mi přijde nečestné a nesportovní vůči ostatním. Právě nechápu ty závodníky, kteří teď už mají doživotní zákaz, jak vykládají na závodech, jak je to super, že jsou v naturálním sportu. A za měsíc si přečtete, že jim byl odebrán titul. Smutný konec naturála!

Co všechno člověk na jednu soutěž potřebuje?
Štěstí. Zdraví (usmívá se). Drtivá většina závodníků má sestavu na celý rok. Vyberou si hudbu, udělají choreografii, k tomu kostým. Potom plavky, nejlépe dvoje, kdyby se třeba stalo, že se ušpiní od barvy. Musíte si připravit dvě cédéčka. Finančně vyjde nejvíc strava a doplňky výživy, to už se pak jede už jen na kuřeti, na králíkovi a hovězím mase, žádné vepřové, žádnou šunku. Pak už se nejí ani sýry a mléčné výrobky. Ale postupem času si člověk vychytá, co na něho funguje. Já jsem na prvních závodech vypadala jako stažený králík a všichni se mě ptali, jestli umírám na rakovinu. Dva týdny před soutěží jsem zhubla pět kilo a už jsem se nelíbila sama sobě, žádné oblečení mi nebylo. Chtěla jsem zůstat na závodní váze padesát sedm kilo, ale měl jsem padesát dva a to bylo hodně vidět. Neměla jsem vůbec energii.

Pracujete jako učitelka na základní škole, bylo to vaše vysněné povolání?
Vůbec, nikdy jsem nechtěla učit. Říkala jsem si, že když vystuduji tělocvik, tak má nejvyšší dosažené vzdělání pro získání živnostenského listu a můžu v tom oboru podnikat. A matiku jsem si vybrala, protože jsem se ji nikdy nemusela moc učit, abych se nenadřela. Takže s matikou jsem se na výšce nadřela, protože to byla samá definice, věta, důkaz. A tělocvik jsem si užívala, protože tam byli lidi, kteří to brali z praktického hlediska, anatomii, fyziologii a za to jsem vděčná. A už učím osmnáctý rok. Ještě ve čtvrťáku jsem říkala, že učit nebudu, že si otevřu fitko. Podnikat jsem začala v páťáku a malovala si, jak budu mít ten svůj byznys a budu nezávislá. A pak člověk zjistí, že když si vezme půl milionu půjčku a ještě nepracuje, tak to musí nějak splatit. Tak jsem prostě zjistila, že musím někam na hlavní pracovní poměr a fitko si nechat jako vedlejšák.

Děti také trénujete, nemáte jich po tom učení dost?
To je úplně jiné. Zaklapnu dveře ve škole a už se starám o jiné věci. Netrénuji jen děti, ale i dospělé samozřejmě, což je změna klientely. Oni přijdou s jasnou představou, že chtějí pro sebe něco udělat, do fitka už lidi chodí dobrovolně. Do školy musí. A totéž malé holky chodí na trénink, protože chtějí. Moje nejstarší fitnesska říká, že stejně jednou vyhraje svět jako já, že se toho nevzdá. Ona vyhrála mistrovství světa už v dětské kategorii, pak byla druhá, třetí, letos sedmá. Ale klobouk dolů před ní, že se po plastice křížového vazu vůbec vrátila, v patnácti letech.

Co vás baví na učení a co na trénování?
Je to práce s dětmi, můžu s nimi komunikovat. Doufám, že si aspoň někdo odnese do života, že má být čestný a spravedlivý. Chci, aby měli dobrý vztah k tomu předmětu, a nemusí v něm mít jedničku. Když učím angličtinu, mají třeba trojku, ale oni sami říkají, že ten předmět mají hrozně rádi. A učí se jí ve volném čase a mají kamarády, se kterými si dopisují. To mi přijde daleko lepší, než když má někdo vydřenou jedničku, když se přesně naučí, co řekne paní učitelka. Ale oni umí reagovat, rozumí, na rozdíl od dětí, co se nabiflují. To platí i pro matematiku. Pro mě je důležité, aby ji uměli využít v praxi. Chci, aby chodili do školy rádi. Pak mám ráda třeba předmět jako osobnostně-sociální výchova, kdy můžou říct svoje názory, co je trápí, jaký mají náhled. Protože mě zajímá, jak se dívají na současné dění. Děláme ve škole i řadu zajímavých projektů.

A na tréninku?
To jsou takové moje kuřátka, člověk má radost z těch jejich pokroků. Třeba moje neteř nikdy nedělala gymnastiku, ale závodí. Ta co se vrátila po zranění, začínala s aerobikem, pak přešla na fitness a je to moje nejdéle trénující holka. Ta se mnou začala úplně od začátku. Jsem zvědavá, co bude, protože vychází z devítky a jde na gympl.

Máte mezi svěřenkyněmi nějakou vycházející hvězdu?
To budou všechny (usmívá se). Nemůžu říct, že jedna je lepší než druhá. Každá má něco. Kdyby se všechny tři spojily, tak je z nich hvězda na delší dobu, ale každá musí něco natrénovat. Moje neteř Valerie Jordová nemá od boha daný rozsah, ale je hudebně a rytmicky nadaná. Já jí řeknu, co tam bude a ona mezi tím stihne ještě další čtyři pohyby, protože to slyší. Pak Ela Kostrůnková je extrémně predisponovaná na rozsah pohybu, jí je jedno jestli udělá šňůru napravo, nalevo, rozštěp. Ale zase potřebuje trénovat silové věci a akrobacii. Ideálně by potřebovaly trénovat věci z baletu, moderní gymnastiky. Teď mají prázdniny, na podzim nás čeká Evropa a pohárové soutěže. Když začneme zase v září, než se rozkoukají, budou ztuhlé. I když jsme se bavili o tom, že se musí o prázdninách protahovat, v září zjistíme, že neprotahoval nikdo. Ale není to jenom o tom. Chtělo by to přirozený pohyb, jít si zaběhat do přírody, zahrát si volejbal, cokoliv, jen a by se hýbaly aktivně.

Kde trénujete?
Na základní škole v Bruntále na Cihelní. Ještě že máme pana ředitele, který nás podporuje, můžeme trénovat i pětkrát v týdnu. Máme k dispozici tělocvičnu. Problém je s trenérovým časem. Trenér, jak je workoholik, tak to nestíhá. Když jsem závodila já, tak jsem měla v době soutěží neplacené volno.

Jaké máte nejbližší plány ve fitness?
Mistrovství Evropy je letos na Slovensku v Šamoríně. Pak tam je určitě Natural Cup druhý týden v říjnu, pak pohárové soutěže a končíme tou Evropou. A vlastně hned po ní je World Cup a týden potom je Natural Olympia v Las Vegas. Ale tam asi nepojedeme. Hlavně doufám, že mi přijdou nové holčičky. Chtělo by to tak deset nových. I když je to pro trenéra náročné. Pět šest se dobře trénuje, ale větší počet je dřina. Mám tam nového kluka, trénuje dva měsíce, tak doufám, že ho to nepřestane bavit, abychom měli chlapa mezi sebou. A teď už vím, že musíme přitvrdit v tréninku. Když jsem viděla na světovém šampionátu Maďarky, to byly vysloveně gymnastky. To jsem na ně zírala, co v tom věku umí. Tak se musíme vrhnout do akrobacie.