Jak jste se vůbec dostal ke klasickému lyžování?

Dostal jsem se k lyžování, když mi bylo pět let. Přes rodiče jsem se dostal na první závody v Hornoměstské zatáčce v Rýmařově. Rodiče nedělali klasické lyžování, byli horolezci, ale protože byli v Rýmařově krátkou dobu, tak hledali jakýkoliv způsob vybití energie, tak se dostali přes své kamarády až ke krosovému běhu, který později skončil až u klasického lyžování. Odběhl jsem první závod, to už opravdu nevím, kolikátý jsem skončil, to mi bylo těch pět. No a od té doby jsem se každý víkend zúčastňoval místních závodů, v Břidličné, Moravském Berouně a v okolí, v létě krosových běhů a v zimě lyžařských.

Jaký byl váš první oddíl?

To byla Jiskra Rýmařov, za které jsem vlastně závodil hned ve druhém závodě, tam pod vedením Lídy Juráskové, která měla ty malé začínající závodníky předškolního věku. Učila nás většinou obratnost na lyžích a získávat rovnováhu.

Pamatujete si na svůj první významný závod?

To bylo, když jsem byl asi v sedmé nebo osmé třídě na ZŠ, kdy jsem odjel na mistrovství České republiky za Jiskru Rýmařov. Tam si pamatuju, že jsem na klasice skončil okolo třicátého místa a při bruslení jsem byl okolo dvacátého místa.

Jakým stylem vůbec závodí začínající běžci? Třeba ti předškoláci?

Závodí oběma styly, ale pro ty menší je lepší, když začínají jen klasicky až do, já bych řekl, tak 15 let jenom klasicky a potom až bruslením. Je to dáno tím, že klasický způsob běhu je člověku přirozenější než ten bruslařský styl, z toho důvodu, že používá rovnoběžně ruce a nohy, kdežto u bruslení dostávají více zabrat kyčle a kolena. Je to i lepší z hlediska rovnováhy na lyži a postavení nohy na té lyži.

Co vám osobně jde lépe?

Já mám rád něco mezi, to znamená skiatlon, kdy se jede nejprve klasika a potom bruslení. Skiatlon se jezdí jako jeden závod tak pět let. Předtím se to jezdilo stylem Gundersen. První závod se jel jedním stylem, to bylo na pořadatelích, který zvolili jako první. A potom se stejnou ztrátou se běžci pouštěli do toho druhého závodu.

Skiatlon jsou vlastně tři disciplíny.

No, dalo by se říct, že třetí disciplínou je přezouvání lyží. Člověk při tom může hodně získat i hodně ztratit. Jinak při samotném skiatlonu se první úsek jede klasicky, bývá to delší trať, takže my už jezdíme deset nebo patnáct kilometrů jednu disciplínu a po přezutí se jede bruslařská část, která je stejně dlouhá.

Liší se nějak lyže a boty na klasiku a na bruslení?

Určitě. Na klasiku jsou boty po kotník, dalo by se říct něco jako obyčejné tenisky a na bruslení, protože tam zabíráte do boku, tak aby byl zpevněný kotník, jsou vyšší. Lyže na bruslení jsou kratší a na klasiku delší. U hůlek to je pak naopak, na bruslení delší a na klasiku kratší. U těch hůlek je to hrozně poznat, když je špatná velikost hůlek, tak je u toho člověk shrbený, anebo v tom sedí.

Takovým specifikem běhu na lyžích je mazání. Hodně se o tom mluví, zkuste to nějak osvětlit, jak je to důležitá součást?

To je strašně důležité. Začnu od začátku. První věc jsou lyže. Záleží na závodníkovi, kolik má párů. Já mám třeba tři na klasiku a tři na bruslení, ze kterých vybírám lyže pro závod. To se odvíjí od druhu sněhu, jestli je mokrý, jestli je čerstvě napadaný nebo přemzlý. A na každý druh toho sněhu jsou jiné skluznice, takže na každých závodech se zkoušejí lyže mezi sebou. Vyberou se ty nejlepší. Namazání, my říkáme máza, je nejdůležitější faktor, od toho se pak odvíjí i psychika závodníka. Když je špatně namazáno, tak se člověk hrozně nadře. A taky když nejsem spokojený s mázou, tak to sedí i v hlavě. Vím, že je špatně namazáno, ruce nohy by šly, ale hlava řekne ne. Všechny lyže na závod jsou namazány stejným parafinem, aby se dalo posoudit, které lyže jsou rychlejší na tom určitém sněhu. Podle druhu sněhu se odvíjí tvrdost parafinu, čím je tvrdší a studenější sníh, tím je tvrdší parafin. Maže se to do jednoho parafinu, který je základní. To je rozmezí deseti, patnácti stupňů. Když jsme teď byli v Novém Městě, tam byla velká zima, tak tam jsme to dávali do parafinu, který měl rozmezí mínus deset až mínus třicet stupňů.

A jak se vyzkouší, že ty lyže jsou dobré?

Testuje se to klasicky na dojezd z kopce. Stoupnu si mírně z kopce ze stejné značky a na dojezd se zkouší, které dojedou nejdál. Každá lyže se zkouší většinou na tři dojezdy.

Vrátíme se k vaší kariéře, jak pokračovala?

Potom, co jsem vyšel ze základky, jsem se rozhodoval. kam dál. Možnost bylo sportovní gymnázium, třeba ve Vrbně. Tam je běžecké lyžování, ale nejsou tam podle mě podmínky pro úplně vrcholového sportovce. Určitě je to kvalitní gympl, ale nakonec jsem šel do Šumperka na střední školu. Tam jsem šel právě kvůli klubu, byly tam na tehdejší dobu pro lyžování výborné podmínky. Takové nemám ani teď. Hlavně v tom klubu byly peníze, zázemí, kvalitní trenér. Po maturitě jsem odešel ze Šumperka, to bylo v roce 2009, protože tam se tehdy v klubu zrušil úsek běhu. Šel jsem do Jablonce, kde jsem absolvoval letní přípravu, ale pak jsem skončil a měl dva roky pauzu. No a letošní přípravu v létě už jsem absolvoval s Jeseníkem.

A z jakého důvodu byla ta dvouletá pauza?

No hlavně proto, že to skončilo v Šumperku, a když jsem šel do Jablonce, tak to bylo hrozné dojíždění a částečně i o finance. I když v juniorské reprezentaci jsem měl materiální i finanční podporu. No ale, nedostal jsem se na vysokou školu, kam jsem chtěl, na Palackého univerzitu do Olomouce na Fakultu tělesné kultury. Takže to byla určitým způsobem taková ztráta motivace.

Asi jste prošel rukama několika trenérů. Dá se říct, který vám dal nejvíc?

No, dohromady jsem měl asi pět trenérů nebo šest. Potom, co jsem vyrostl a odešel od Lídy Juráskové, tak mě ještě v Rýmařově dostal Rosťa Sedláček, ten mi dal asi nejvíc. To bylo v tom pubertálním věku, kdy se přecházelo z motoričnosti a techniky do síly.

Co považujete za své největší úspěchy?

Nebude to asi výsledkově, ale pro mě největší úspěch byl, že jsem se dostal do juniorské reprezentace a následně jsem odjel na mistrovství světa juniorů do Francie. Tam jsem odjel tři závody, to byl taky asi největší úspěch. Plus teď ještě jeden z poslední doby, kdy jsem mohl startovat na Světovém poháru v Novém Městě na Moravě.

A v rámci republiky?

No, mám několik zlatých medailí z mistrovství republiky jak v dorosteneckých, tak i v juniorských kategoriích. Ale teď z hlavy neřeknu kolik, asi sedm. Teď už jsem v podstatě v kategorii mužů. Junioři jsou totiž v běhu na lyžích dvojí. Klasičtí jsou do dvaceti let. A pak jsou do třiadvaceti let, ti už nejsou vyhlašovaní zvlášť a závodí s muži. Jediný závod, kde se to počítá zvlášť, je mistrovství republiky do třiadvaceti let.

Co mezinárodní úspěchy, medaile?

Mám několik hlavně z dálkových běhů. To jsou takzvané laufy, co třeba běhá Standa Řezáč. Na každých těchto závodech se běhá celá trať, většinou sedmdesát nebo padesát kilometrů, a půlka. A já běhám většinou ty kratší. Teď jsem si přivezl z Rakouska z Dolomitenhofu třetí místo, druhé místo z Německa, takže můžu říct, že se mi daří i mimo republiku.

Vraťme se k těm tratím. Máte radši delší nebo kratší tratě?

Asi ty střední, od těch patnácti až do třiceti kilometrů. Padesátku jsem teda ještě nejel, ale to už je dlouhá trať.

A co divácky atraktivní sprinty?

No, ty moc nemám rád, jako sprinter jsem se nikdy zatím neuplatnil a myslím, že se to ani nestane. Rád se na tu disciplínu podívám, protože je to hodně záživné a dramatické, ale já jsem nikdy na tohle nebyl. Ale jdou mi třeba sprinty dvojic. Ta dvojice se pravidelně střídá po osmi stech až dvanácti stech metrech. Mně totiž nejde zajet jednou sprint, ale třikrát zajet průměrný stabilní čas, to není problém. Z těchhle sprintů dvojic mám i jeden mistrovský titul s kolegou Davidem Axmanem.

Když jste byl teď v Novém Městě, člověk tam potká celou světovou špičku. Máte nějaký svůj vzor?

Já ty vzory tak nějak moc nemusím. Líbí se mi, jak jezdí většina těch předních běžců, ale koho nemám rád, tak to je Petter Northug. Nelíbí se mi jeho postoje a chování. On ví, že má na víc, že má nad ostatní, je o kus dál než i ti špičkoví běžci, tak se těm ostatním na závodech vysmívá, a to se mi teda hodně nelíbí. Ale abych se vrátil k tomu vzoru. Vyložený vzor nemám, snažím se sledovat celou tu špičku a od každého se snažím si něco vzít.

Jak vypadá trénink lyžaře běžce?

To záleží na tom, v jakém období té zimy se nacházím a taky na jaký závod se připravuju. Na začátku sezony se snažíme najezdit hlavně co nejvíc kilometrů, takže objemy. Nic moc rychlého, ale denně tak pětadvacet, třicet někdy i čtyřicet kilometrů. Čím víc se blíží závody, tak se zkracují ty délky a začíná se trénovat hlavně rychlost, takže to jsou opakované rychlostní tréninky. Závodit se pak začíná v půlce prosince, takže v půlce listopadu se začíná s tou rychlostí. A potom mezi závody jsou pauzy nanejvýš dva týdny. Když se poštěstí, tak od té poloviny prosince až do konce března jsou závody vlastně každý týden. Odvíjí se to hodně od financí. Mezi jednotlivými závody jsou pak minimálně tři tréninky týdně. Pondělí po závodech bývá většinou posilovna a odpočinek a pak už jdeme zase do lyží.

Stihne si tělo vůbec odpočinout?

No, na konci sezony už toho máme dost. To se dává až měsíční pauza od tréninku. Maximálně nějaký běh, klus, a když je možnost, tak se jde ještě lyžovat. Ale úplně volně, vylyžovat se, nikam se nehnat. A sezona v podstatě končí, až sleze sníh. Ty poslední lyžovačky, které jsou jen pro radost, jsou jedny z nejlepších.

A co letní příprava?

To jsou kolečkové lyže, kolo, běh. Mám třeba rád běhy do vrchu. A minulé léto jsem taky jel první závody i na kolečkových lyžích. Ty kolečkové lyže jsou oproti klasickým mnohem rychlejší a na tom asfaltu je to o to horší, že se nedá ani brzdit.

Jezdíme taky na soustředění. Se Šumperkem jsme jezdili na Zadov, teď s Jeseníkem na Pastviny.

Teď studujete v Olomouci vyšší odbornou školu, máte vůbec čas na studium, když jste pořád někde na závodech přes tu zimu?

No, mám teď rozdělené ročníky, takže mám individuální plán, mám rozdělený ročník na dva roky. Zvládl jsem ho skoro celý, ale tři zkoušky se nepodařily, takže mám teď v podstatě celý rok na to, abych zvládl tři zkoušky.

Máte nějaký cíl nebo metu, které byste chtěl dosáhnout?

Letos jsem se chtěl dostat na mistrovství světa juniorů do třiadvaceti let, to se mi nepodařilo. Ani se tedy nedivím, protože ta dvouletá pauza je znát. Ani ne tak z pohledu techniky, já si myslím, že jsem na tom technicky dobře, ale jde hlavně o sílu, které jsem hodně ztratil. A další cíl chci toho dokázat co nejvíc. Ale ono se to hodně odvíjí od financí. Už nejsem moc podpořen ani klubem a svazem vůbec. Takže sháním sponzory. Čím víc mám prostředků, tím víc bude závodů. Na příští rok mám v plánu odjet co nejvíce těch dálkových běhů, nechci se soustředit na české, v zahraničí je kvalitnější konkurence a taky výsledky jsou oceněny penězi. A ty můžu zase použít na financování dalších závodů.

Jak je na tom současný český běh na lyžích?

Úroveň hodně klesá, protože není podporovaná mládež. Nás třeba v dorostencích startovalo i přes sto, tedy kluků. V dívkách jich bylo o něco méně. A dneska nás z toho zbylo tak deset, maximálně patnáct. A dorostenců taky není moc, teď jich startuje třeba třicet, což je obrovský pokles.

Čím to je?

Je to hodně o těch penězích. Ten jeden víkendový závod pro jednoho člověka vyjde s ubytováním, stravou, dopravou po republice, servisem lyží a trenérem zhruba na osm tisíc. A vzhledem k tomu, že závody jsou skoro každý víkend, je tady v tomto regionu dost těžké sehnat sponzora. V Bruntále obzvlášť. V Rýmařově jsou úspěšní podnikatelé, kteří mají vztah k lyžování, dělali to třeba jako mladí, tak tam se mi podařilo sehnat nějakou finanční podporu. V Bruntále je problém, že firmy do sportu peníze dávat nechtějí.

No a druhou věcí je to, že děti o sport mají čím dál menší zájem. Radši sedí u počítače, než aby šly ven. Sport je dřina a jim se dřít nechce. Je to vidět už v tréninku. Pro mě jako pro dítě, byl trénink opravdu hodně, když jsem nemohl přijít na trénink, tak mě to hrozně štvalo. Dneska podle mě děti hledají výmluvu, proč na trénink nejít.