Jak se žilo předkům krnovského historika a spisovatele Vladimíra Bluchy na břehu Opavy? Právě o tom bude pojednávat jeho nová kniha. Vladimír Blucha, rodák z Mokrých Lazců, se rozhodl pátrat po osudech svých předků. Ty ho zaujaly natolik, že se rozhodl toto téma zpracovat literárně.

Kolik práce se skrývá za touto útlou knížkou?

Je těžké to spočítat, protože pátrat v archivech po mých předcích jsem začal už v sedmdesátých letech, kdy mě ani nenapadlo, že jednou tuto práci zúročím v knize. Byl jsem pouze zvědavý na své kořeny, žádný plán na literární zpracování v tom tehdy ještě nebyl.

Jak vlastně vznikl nápad na koncepci knížky?

Když se mi podařilo některé předky vypátrat a znal jsem jejich jména, stále častěji se mi vracela myšlenka, jaké by to bylo mluvit s nimi a žít v jejich době. Zaujalo mě také, že všichni žili na březích řeky Opavy, která stejně jako historické události formovala jejich soudy. Přemýšlel jsem o tom, jak se asi cítili lidé, když pruský král Bedřich zabral kus Slezska a najednou sousedé, se kterými se odjakživa navštěvovali, skončili za hranicí v jiném státě. Nebo jsem se snažil vcítit do toho, jaké to bylo v dobách rekatolizace, když musela jejich luteránská víra projít různými zkouškami. Kromě příslušníků mého rodu tam samozřejmě vystupují také jiní lidé, o kterých jsem našel zmínky v historických pramenech.

V jakém časovém období a na jakých místech se děj vaší knížky odehrává?

Mapuje období od počátku 17. až do 20. století. Přestože většina děje se odehrává na Opavsku, v místech jako je Hrabyně, Mokré Lazce nebo Kravaře, v závěru se dostáváme také na Krnovsko. Chtěl jsem čtenářům připomenout, že Krnov s těmito místy na Opavsku spojuje nejen řeka Opava, ale že svého času také byla součástí Krnovského knížectví. Poselstvím knížky je také myšlenka, že život se odehrává v kruhu nebo spíš ve spirále. Každá generace má tendenci vracet se ke kořenům a pokračovat tam, kde skončila ta předešlá.

Kdo byl vaším nejstarším doloženým předkem?

V knížce je fotokopie poddaných kravařského panství z roku 1632, která dokazuje existenci mého nejstaršího známého předka jménem Witek Blucha.

Jací vlastně byli vaši předci? Měli něco společného?

Byli to prostí lidé, řešili obyčejné problémy, vedli každodenní zápas o lepší život v okolí řeky. Nikdy se nevzmohli majetkově ani neměli žádné funkce nebo větší vliv. Většina z nich byli zahradníci, což ale tehdy mělo úplně jiný význam než dnes. Byli to drobní sedláci, kteří hospodařili v malém s jedním koněm. Děda a otec byli stavební dělníci, kteří příležitostně pracovali třeba ve Vítkovických železárnách.

Knížky v posledních letech ustupují elektronickým médiím.

Knížka vyšla s vědomím, že vydavatel prodělá a já taky. Je faktem, že regionální literatura si na sebe nikdy nevydělá. Tuto knihu jsme vydali pouze pro dobrý pocit, a protože nás toto zajímavé téma baví a chceme ho přiblížit širšímu okruhu lidí. Bude se prodávat za 87 korun v infocentru, v trafice na Hobzíkově ulici, protože v Krnově bohužel už žádné knihkupectví není, jen knižní výprodej.

Jaká je tato vaše poslední kniha v porovnání s těmi předchozími?

Předešlé knihy bych rozdělil na vědecko populární, které popularizují historii, a na knihy, které patří spíš do kategorie beletrie. Tato kniha je něco mezi tím. Určitě to není klasická literatura faktu, přestože v ní jsou reprodukce archivních listin i obrázků a všechny osoby a události v knize jsou skutečně zdokumentované.
Přestože tam hodně píšu například o osudovém setkávání lidí nebo o lásce, není to ani typická beletrie. Podle názoru některých přátel je tam toho setkávání a lásky až moc.

Jaká je cílová skupina čtenářů? Koho může vaše nová kniha zaujmout?

Předpokládám, že knížka může zaujmout především čtenáře z řad místních patriotů, kteří se zajímají o vlastivědu a hledají ducha kraje, genia loci.

Můžete představit některého ze svých předků, který se díky vám stal literární postavou?

V čase narození Jana Amose Komenského se v Kravařích vyskytoval jistý Vítek, poddaný kravařského panství, který vždy na svatého Jiří odevzdával na zámku vejce, husy, slepice a stříbrné grošíky. Jaký byl jeho osud, jak se ocitli rebelové z jeho vesnice v krnovské zámecké věži a na Špilberku, co si vyprávěli o kravařském alchymistovi a jeho zlaté kačici a proč nesklonil hlavu poslední kravařský luterán, to už si lidé mohou přečíst v mé knize.

Příběh se vine od Kravař přes Kouty, Josefovice, Hrabyň, Komárov a Mokré Lazce až do Krnova. Jak jste se vlastně dostal ze svého rodiště v Kravařích do Krnova vy?

Do Krnova jsem se poprvé podíval úplnou náhodou ještě za války v roce 1944. Natrvalo jsme se přestěhovali do Krnova po válce s prvními dosídlenci, kteří stejně jako my přišli o střechu nad hlavou. Když se blížil konec války, bylo mi čtrnáct let a bydleli jsme v pronajatém domku. Když přišla fronta, náš dům úplně vyhořel, takže jsme přišli nejen o střechu nad hlavou, ale také o všechny fotografie a dokumenty, které jsme opatrovali po našich předcích. Z našeho domu zbyly jen obvodové zdi. Tehdy platilo domovské právu, tak jsme se šli zeptat na příslušný úřad, co máme dělat. Tehdy nám, stejně jako všem ostatním válečným poškozencům v okolí dali jedinou radu: běžte do pohraničí. Tak jsme se v červnu 1945 usadili v Krnově.