Už několikrát jsem se koncem zimy vypravil mezi takzvané zimní táborníky, kteří si našli podivnou libůstku: nocování ve stanu, pod širákem, v iglů nebo ve sněhovém záhrabu za libovolných teplotních podmínek.

Na vlastní uši jsem je slyšel rozmrzele nadávat, že noční teploty mínus pět stupňů stojí za houby, protože při takovém teple to zimní stanování není žádný kumšt. Láskyplně vzpomínali jak při prvním i druhém stanování v Úvalně zažili v noci až 14 pod nulou.

Abych je tu přehnaně nevylíčil jako radikální polárníky alergické na slovo kamna, je třeba dodat, že na dohled od svého stanového tábora mají Na Strážišti vytopenou hospodu, kde se vaří čaj s rumem, hraje se na kytaru a vzpomíná se na nejrůznější dobrodružství, které přináší tento otužilecký koníček. Vzpomíná se jak vichřice kolem tábořiště lámala a vyvracela stromy, i na sněhovou kalamitu, při které se jim pod tíhou sněhu zbortily stany.

Zimní táborníci si udělují výkonnostní stupně podle toho, kolik zimních nocí přečkali ve stanu, iglů nebo v záhrabu, a mají mezi sebou také veterány i ženy.

Taky jsem si vzpomněl na jeden otužilecký vtip, který jsem v Úvalně zaslechl: Američan s Rusem si povídají o počasí. „U nás na Aljašce teď máme děsnou kosu, prý tam minulý týden naměřili pětatřicet stupňů pod nulou,“ říká Američan. „U nás v Moskvě to zdaleka tak strašné není. Máme tam teď nanejvýš tak mínus deset, možná někde na periferii bude i mínus patnáct, ale víc určitě ne,“ říká na to Rus.

„V těch šílených mrazech nám už všude praskají koleje, hynou zvířata a zamrzá benzín v autech,“ pokračuje Američan. „Takže ty tu celou dobu mluvíš o teplotách venku? A já jsem si myslel, že si povídáme o tom jak nám topí v bytech,“ reagoval Rus.