Vítěz má být pro své spoluobčany inspirací. Shodou okolností jsem několikrát měl tu čest zasednout v porotě této soutěže. Samozřejmě fandím zahradníkům, kteří rádi soutěží a dokážu ocenit, když je někdo právem hrdý na upravené okolí svého bydliště.
Současně si ale čím dál víc začínám uvědomovat, jak je taková soutěž neobjektivní, protože se pokouší srovnávat nesrovnatelné. První zahradník se neuvěřitelně nadřel, než celou zahradu vyšperkoval vlastními výpěstky a kutilskými dekoracemi.
Druhá zahrada patří bohatému majiteli, který si najal profesionální firmu a zaplatil zahradního architekta, aby mu vytvořili kreace s vodopádem a vodotryskem, ze kterých si každý sedne na zadek.
Třetí zahrada patří zahradníkovi, který se zamiloval do sádrových trpaslíků, plastových zvířátek a stříbrných koulí na plotě. Čtvrtá soutěžící je minizahrádka, na které babička s láskou pečuje o růžičky a vysedává ve stínu třešně. A pátá zahrada je plná skleníků a záhonů s výtečnými chutnými plody, ale okrasnou květinu v ní nezahlédnete. Někdo má zahradu velkou, jiný malou, někdo před domem, jiný vzadu, někdo ve svahu, jiný na rovině. Někdo ji staví na obdiv za nízkým pletivem, jiný si chrání soukromí vysokým neprůhledným plotem.
Někomu imponuje anglický trávník a bazén, jinému skalničky nebo zelenina. Musí mít zahradník vkus? Má porota ocenit okázalost nebo střídmost? Může být dokonalá zahrada za statisíce inspirací pro ostatní?
Napsal lepší hudbu Mozart, Ivan Mládek nebo Motörhead?
