Už jako dítě jsem se naučil, že se do lesa na houby chodí nejen s košíkem a s nožíkem, ale také s atlasem nebo rovnou s klíčem na určování hub. Moje máma se nespokojila s konstatováním, že do smaženice dala tři hříbky, dvě babky a žampion, ale vždy se ještě přesvědčila, že to byly hřib dubový, hřib nachovýtrusný a hřib plstnatý, dva hřiby žlutomasé a pečárka ovčí.

Samozřejmě jsem si v minulosti nejednou prožil euforii houbařských orgií, když jsme se zapáleným leskem v očích náš úlovek počítali, měřili, vážili a fotili na památku. Pak jsme celý víkend čistili, krájeli a zavařovali plné lavory a hrnce hub. Taky se občas stalo, že jsme museli vytáhnout kastlíky z ledničky, aby se nám dovnitř vešel sírovec žlutooranžový alias choroš sírový.

Tuto honbu za houbařskými rekordy a trofejemi jsem si vyloženě užíval, ale pak mi začalo docházet, že celé to intenzivní nadšenecké sportovní houbaření je vlastně něco jako hřích obžerství. Špajzka plná zavařených a sušených hub mě přestala lákat a na procházkách v lese jsem si stále častěji všímal naštvaných houbařů jak lamentují, že jim jejich flek zase někdo už ráno vysbíral.

Konkurence v českých lesích už je opravdu neúnosná a houbaři v sezoně pomalu nemají kde zaparkovat, protože je jich v lese více než hub. Kdyby se houbaření začalo víc regulovat, určitě nebudu proti.

Za této situace jsem si vymyslel zvláštní houbařskou disciplínu. Namísto hledání panenského lesa, kde ještě žádný jiný houbař přede mnou neprošel, jsem si naopak oblíbil lokality prochozené skrz naskrz. Cítil jsem triumfální uspokojení, když jsem přímo mezi odřezky z hřibových třeňů našel houbu, kterou všichni ostatní přede mnou přehlédli.

Začal jsem také sbírat houby, kterými všichni ostatní pohrdli. Namísto hřibů jsem z lesa nosil odporně fialové lakovky ametystové nebo tyrkysové límcovky měděnkové, o které by nikdo z milovníků hřibovitých hub ani nezavadil pohledem. Zkrátka jsem všechny ostatní houbaře přechytračil tím, že jsem se začal specializovat na druhy, které označují souhrnným názvem prašivky.

Začalo mě to tak bavit, až jsem si předplatil mykologický sborník a začal platit členské příspěvky České mykologické společnosti. Včera jsem na Ježníku zjistil, že les postihla kromě invaze houbařů také nevídaná kalamita stročku trubkovitého. Koberce stročků vypadají podobně jako když se zblázní václavky. Potkal jsem ve vysbíraném lese asi deset zamračených houbařů se skoro prázdnými košíky, ale žádný z nich stročky nesbíral. A přitom je stroček houba, kterou naši předkové milovali a o vánocích nesměla chybět v žádné české chalupě.

Houbová majda zabarvená stročky do černa se nazývala kuba (hele, můj jmenovec) a byla tradičním českým štědrovečerním jídlem, než ji vytlačil kapr. Stroček měl přednost v tom, že se dal skladovat po dlouhou dobu a sbírat po kilech na horší časy, a tak se z něj stalo venkovské jídlo chudých. Chuťově je stroček sice výborný, ale z estetického hlediska je to průšvih.

Mimořádně ošklivá černá houba, která ani nemá pořádný klobouček a nožičku, ale jen jakýsi dutý trychtýř. Svým vzhledem stroček přímo odrazuje od konzumace. Houbaři měli pod nohama desetitisíce stročků, jako kdyby někdo po Ježníku rozházel černé polštáře. Než se pro ně zohnout, raději dál nadávali na konkurenci a v rojnicích pronásledovali poslední hřibovité chudáky.

A víte jaký úlovek mi včera na Ježníku udělal největší radost? V borůvčí jsem našel obal od Vitacitu za 1,50 Kčs, který vyrobil závod Julia Fučíka v Kaznějově národního podniku Lachema. Něco takového jsem v lese nenašel minimálně posledních dvacet let.