U památníku před krnovským gymnáziem a potom ještě na mši v kostele se ve středu sešla hrstka občanů, kteří si chtěli připomenout oběti komunistické ideologie. Mohl bych být zklamán, že toto téma zajímá v Krnově tak málo lidí, ale na druhou stranu v ostatních srovnatelných městech se už na zločiny komunismu nevzpomíná vůbec. Je smutnou realitou, že mnozí občané si z dob socialismu pamatují jen levné rohlíky, nízké nájemné, povinnou zaměstnanost, dovolenou v Bulharsku, písničky Michala Davida a hlavně mládí.
Kdo by chtěl vyměnit podveřer v teple obýváku u televize za vzpomínání na tisíce nevinných lidí ve vězeních, lágrech a v dolech, na zmanipulované procesy a popravy, mučení, šikanování, čistky, strach a bezpráví. V porovnání s desítkami milionů lidí, kteří zahynuli ve jménu komunismu v Sovětském svazu, v Číně nebo v Severní Koreji, to u nás vlastně ještě byla procházka růžovým sadem. Největší problém je v tom, že jsme měli dost času se na život ve stínu srpu a kladiva adaptovat, takže nám už ani nepřipadal tak příšerný, jak ve skutečnosti byl. Zatímco nacismus a fašismu trval v Evropě dvanáct let, evropský komunismus podle jednotlivých zemí padesát až sedmdesát let. Za tak dlouhou dobu si lidé zvyknou, přizpůsobí se. Občanská společnost a elity jsou postupně ničeny, nahrazovány a převychovávány.Zatímco v postnacistickém Německu byli viníci souzeni a trestáni vítěznými armádami a společnost byla denacifikována, ve východní Evropě po pádu komunismu k ničemu takovému nedošlo.
Studium totalitních ideologií však odhaluje, že komunismus a nacismus měly společného mnohem víc, než by se mohlo zdát. Společným rysem je jediná vládnoucí strana bez opozice, zákaz nebo omezení vlivu všech ostatních politických stran. Represivní složky jsou podřízeny této straně, každodenní život se odehrává pod kontrolou tajné policie. Udavačství je běžné. Existuje dokonalá cenzura a úplná kontrola sdělovacích prostředků.
Hospodářství podléhá centrálnímu řízení. Zestátnění židovských podniků nacisty má paralelu ve znárodňování a rozkulačování komunistů. Život všech občanů se dostává pod kontrolu prostřednictvím povinného členství v různých masových organizacích. Vládnoucí vrstva je nedotknutelná. A největší paradox na závěr: nacistická i komunistická se tváří lidumilně. Buďto je cílem dobro nadřazené rasy, nebo rovnou blaho celého lidstva. A důvod, proč si to všechno připomínat ještě dnes? Národ, který zapomene svou historii, si ji bude muset zopakovat.
