Bylo to milé překvapení, když mi včera volal čtenář, kterého zaujal můj článek o tom, jak kulturní komise v Krnově zamítla dotaci Českému svazu bojovníků za svobodu jen proto, že nebyla podána na elektronickém formuláři.
Pěkně jsme si s pánem popovídali o tom, že v dnešní době elektronických médií nikdo nebere ohledy na seniory. Přiznal jsem, že sám když potřebuji naladit v televizi digitální multiplex, nebo mi něco nefunguje na počítači, jdu si pro radu do dětského pokoje.
Při tom jsem si uvědomil, že už také ledacos pamatuji. Namísto výpočetní techniky do nás na gymnáziu hustili logaritmické pravítko, místo telefonování mobilem nebo přes skype jsme si posílali telegramy a večer koukali na černobílou televizi s jedním programem.
Vzpomínám na svou vlastní bezradnost, když jsem poprvé v životě měl použít platební kartu, poslat první sms nebo osvobodit mincí nákupní košík. A když už jsem byl v té nostalgii, vzpomněl jsem si také, jak jsem si z kotoučového magneťáku pouštěl zakázanou píseň Karla Kryla: „Když vidím tyhle lidské vraky, třesu se strachy před přízraky, že jednou ze mě bude taky důchodce.“
Podle vládního návrhu budeme my dnešní čtyřicátníci odcházet do penze kolem sedmdesáti let, takže budeme čelit v zaměstnání nejen novým technologiím, ale také přirozenému stárnutí mozku. Pracovní nároky budou stoupat a odchod do penze se bude oddalovat.
Podle neurospecialistů už kolem čtyřicítky začíná klesat mentální výkonnost a s věkem se tento proces zrychluje. Není to otázka inteligence, kvalifikace ani zkušeností. Lidé mezi padesátkou a důchodem prý často podléhají stresu, strachu o práci a frustraci z toho, že nestačí mladším.
Jestli je to pravda, zjistím už za pár let. Možná to z mých výkonů poznají i čtenáři této rubriky. Kryl vyděsil posluchače temnou písní o důchodcích pak si zemřel mladý a zdravý. Vlastně se ani nedivím, že byl v éře povinného optimismu zakázaný.
