Procházel jsem noviny za celý uplynulý rok a chystal přehled nejdůležitějších událostí roku 2010. A přemýšlel jsem, která z těch událostí je pro mně osobně tou nej zprávou roku. Ze židle mne třeba letos nadzvedla zpráva o tom, jak Krajský soud v Ostravě opět nepochopitelně šel na ruku třem bývalým manažerům nemocnice, které soud v Bruntále poslal na pět let za mříže.
Ostravský soud rozhodnutí toho bruntálského zrušil a manažeři, souzeni za kauzu zvýhodňování věřitele, v níž šlo o miliony, nakonec vyvázli jen s pouhopouhou podmínkou. Ale říkám si, že boží mlýny melou pomalu ale jistě.
Radost mi udělalo to, co se v Bruntále událo po televizním seriálu Comeback, který si v jednom díle pěkně z města utahoval. Objevily se samolepky a trička se zubatou žábou a sloganem Drsný kraj, drsní lidé, odkazující na onen díl seriálu. A lidé o to stáli, uměli se tomu nejen zasmát, ale přímo se přihlásili k obsahu Comebacku. Ano, je tady drsný kraj, drsní lidé, my jsme z Bruntálu a máme ho rádi a jsme na něj pyšní. A zubaté žáby? Když jste nám je vymyslel, skvělé, my je bereme. A už si je vzít nedáme. Kdo jiný je v republice má?
Ale mně osobně asi nejvíce zasáhl příběh devětadevadesátiletého Filipa Krajčoviče ze Slovenska. Jeho otec byl zraněn hned na počátku první světové války a rodina netušila, kde zemřel a kde je pohřbený. Po devadesáti letech se jeho potomkům podařilo zjistit místo jeho posledního odpočinku na městském hřbitově v Bruntále.
Byl jsem u toho, když téměř stoletý Filip Krajčovič pokládal kytici na hrob svého otce, když vnuk a vnučky přivezli ze Slovenska hrst jeho rodné země a zapálili svíčky. Když všichni sepjali ruce a pomodlili se. Byl to silný zážitek, byl to skutečný příběh o oddanosti, věrnosti, lásce, rodinných poutech, pokrevní vazbě, úctě k rodičům, rodině, hříčkách osudu, tragédii válek, nezměrném úsilí žít a hledat. Tohle byl skutečný příběh roku.
