Na pravidelné zprávy státních policistů i městských strážníků o zlodějnách v obchodních domech v Bruntále a okolních městech a obcích jsme si už byli nuceni zvyknout. V tomto ohledu je na nenechavce spoleh, každý týden několikrát prověří bdělost ochranky i prodavaček. Obvykle neriskují vážnější postih. Když už se nechají chytit se zbožím v hodnotě pár stokorun, dobře si hlídají, aby to nebylo na trestný čin, ale pouhý přestupek.

Na hranici mezi vychytralým zákazníkem a zlodějem najdeme ty, kteří si zváží zeleninu a ovoce a po vytištění cenovky do sáčku ještě nějaký ten kousek přidají. Na ně se těžko přijde, takže v policejních zprávách nefigurují.

Objevují se však i další krádeže, jejichž pachatelé nejsou čistokrevní chmatáci. Většinou se s nimi setkáte, když si zkusíte dát inzerát na nástěnku některého obchodu, který tuto službu bezplatně nabízí. Najdeme zde inzerát babičky pdávající zahrádku nebo kontakt na muže snažícího se prostřednictvím inzerátu udat garáž.

Jeden den inzerát na kartičku napíší, vyvěsí a čekají, zda se jim ozve nějaký kupec. Na druhý den jdou opět nakupovat a zjistí, že je inzerát z nástěnky pryč. To se opakuje i v dalších dnech. Potencionální kupci se o prodeji jejich nemovitosti neměli šanci dozvědět.

Najednou se ozve telefon z čísla, které nemají ve svém seznamu. Ozývá se muž, který se ptá na okolnosti prodeje zahrádky a garáže. Nechá si vylíčit stav nemovitosti do posledního detailu včetně ceny. Teprve nakonec přizná, že je z realitní kanceláře a nabídne zařazení inzerátů do nabídky firmy pro níž pracuje. Zadarmo to jisto jistě nebude. Hle, máme tu nový archetyp zloděje: zloděje inzerátů.

„Milý zloději“, napsali na kartičce prodejci nemovitosti v jednom obchoďáku: „Vy jste zřejmě nečetl náš vzkaz: Ne realitním kancelářím. Necheme prodávat přes realitní kanceláře, aby měly provizi. Už prosím inzeráty nekraďte. Kdyby měli prodejci o vaše služby zájem, jistě vědí, kde vás najdou.“