Když je řeč o stolkingu, vždy si vzpomenu na dnes již legendární díl Pošty pro tebe, do kterého si učebnicový slídil pozval svou oběť: bejvalku. Chtěl jí v televizi „před celým národem“ vyznat lásku a omluvit se za peklo, které jeho přičiněním vytrpěla. Když nic netušící slečna v dobré náladě rozmlouvala s pošťákem Ondrou a s Esterkou, typovala, že jí za stěnou bude čekat nějaká spolužačka nebo kamarádka z dětství. A také doufala, že snad tam nebude ten magor, který jí několik let pronásledoval za vydatné podpory své matky. Kdysi dávno ho měla ráda, než jí došlo, že tento krátký vztah byl naprostý omyl.

Od té doby jí mladík systematicky dokazoval jak dokáže být vlezlý, otravný, dotěrný a tvrdohlavý demagog. Když se na televizní obrazovce zaostřil jeho obličej, slečna se rozklepala vztekem a odporem, a pak mu před televizními kamerami po stopadesátéšesté zopakovala, že její ne opravdu znamená ne. Tuším, že tehdy se zkoprnělá Esterka, vzhledem k husté atmosféře, snad ani neodvážila zeptat, zda si přeje odstranit stěnu.

Bohužel se do situace pronásledovaného dokážu vcítit z vlastní zkušenosti, přestože v mém případě se nikdy nejednalo o bývalého partnera, ale spíš o pracovní vztahy. To, že mi už patnáct let plní šuplíky svými dopisy psychiatricky nemocný člověk, mi nijak zvlášť nevadí. Jeho nábožensky zabarvené proklamace a kázání číst nemusím, když na ně nemám čas a náladu.

Daleko horší je jistá dáma, která si usmyslela, že jako novinář jsem povinen vyslechnout její stížnosti na celý svět kdykoliv si zamane. Když třeba zadýchaný s vytřeštěnýma očima a s foťákem v ruce běžím k autu, protože se někde na Krnovsku převrátila cisterna dusíku nebo autobus plný lidí, tato paní mi klidně natvrdo zastoupí cestu, aby mi povyprávěla jak se k ní chová rodina, jaké urážky musela vyslechnout na úřadech, jak se zklamala v Armádě spásy nebo jakých nespravedlností se vůči ní dopustili policisté a strážníci. Je zbytečné poukazovat na to, že zrovna pracovně spěchám za něčím moc důležitým.

Bez mrknutí oka to přetrumfne argumentem, že nic nemůže být tak důležité jako lidský život, a proto si musím udělat čas na to, abych ji zachránil před lynčováním. Jsem přece novinář, a ten musí pomáhat lidem. Nemá smysl jí připomínat, že mi tytéž historky vypráví tento týden už potřetí, a letos už po šedesáté. Nedokážu jí vysvětlit, že nekonečné skuhrání a stížnosti na celý svět není zajímavé téma na článek a nadto není v mé kompetenci napravovat všechny její životní chyby, průšvihy, omyly a pocity křivdy. A navíc jsou mé sympatie často spíš na straně těch, na které si přišla stěžovat.

Bohužel jsem gentleman, který ani v takové situaci nedokáže dámu v nesnázích poslat do háje, takže jí dost často raději dám jako výkupné pár drobných, aby mě už konečně nechala pracovat. Kupuji si od ní čas a klid na svou práci. Ve srovnání s tak agresivní technikou žebrání jsou somráci trpělivě čekající před hypermarketem na bůra decentní distingovaní lidé.

Naštěstí v tom nejsem sám, koho tato obávaná dáma v Krnově pronásleduje, takže když je zrovna nalepaná na nějakou jinou oběť, můžu si od ní odpočinout. Setkávám se na každém kroku s historkami, jak je neuvěřitelně těžké ji odněkud vystrnadit nebo ji aspoň přesvědčit, aby slušně řečeno „chvíli mlčela“. Na druhou stranu se už stala nepřehlédnutelnou krnovskou postavičkou, kterou zná snad každý. Když se na pár měsíců vydala hledat štěstí do Anglie nebo do Zlína, měl jsem pocit, jako kdyby mi v Krnově něco dobře známého až blízkého začalo chybět.