Image krnovské nemocnice v očích veřejnosti před pár lety utrpělo těžkou újmu, když nějaký trouba nechal postavit spojovací koridor mezi budovami až ke starému dubu a teprve potom zjistil, že nebylo vydáno povolení dub zkácet a že ho nemocnice možná ani nedostane. Nemocnici hrozilo, že patálie kolem památného stromu dostavbu koridoru zdrží o několik měsíců či let, nebo se dokonce bude část rozestavěného koridoru bourat. Když namísto právníků a dendrologů problém s nepohodlným dubem vyřešil maskovaný gauner s motorovou pilou, byl obraz nemocnice pošramocený na mnoho let dopředu.

Krajská nemocnice, pro která kašle na zákony a horké brambory za ni z ohně tahají anonymní mafiáni se zakrytou tváří, to nebyl právě šťastný začátek nové éry. Jedno arogantní rozhodnutí spustilo řetezec dalších chyb, až z toho byl velký průšvih, který překryl vše dobré, co se v nemocnici povedlo vybudovat. Nebyla to přece jen příliš vysoká cena za koridor?

Pak následovalo dlouhé období, kdy si krůček po krůčku nemocnice zlepšovala pošramocenou reputaci. V posledních letech přicházely z nemocnice jen samé pozitivní zprávy, a potenciální pacienti opět byli na svou nemocnici hrdí. Stamilionové investice, dětský pavilon, centrální příjem, nejmodernější přístroje, dny otevřených dveří, náročná akreditace, pozdější budíček a internetové připojení pro pacienty, rodinní příslušníci i klauni na dětském oddělení, nové operační i diagnostické metody, nejmodernější přístroje, program na podporu mladých lékařů, zařízení pro dlouhodobě nemocné i sociální lůžka, klimatizace, alternativní porody i nejrůznější preventivní akce. Krnovská nemocnice nám přímo vzkvétala před očima, a zdálo se, že už to tak bude navždy. Dnes už ta budoucnost moc růžově nevypadá.

V souvislosti s děsivým krizovým scénářem, který připravuje kraj a ministerstvo zdravotnictví jako reakci na výzvu Děkujeme, odcházíme jsem si uvědomil, jak málo stačí, aby po dlouhém období konjunktury nemocnici potkal útlum a ztráta pracně budovaného dobrého jména. Možná je pravda, že na české nemocniční lékaře čekají v zahraničí s otevřenou náručí a okamžitě tam bude k dispozici přes čtyři tisíce pracovních míst. Co ale čeká zdravotní personál a jeho rodiny, kteří takové šance na uplatnění v zahraničí nemají? A co pacienti?

Nízké platy vadí kdekomu a většinou právem. Jen málokdo si ovšem vynucuje jejich navýšení tak drastickým způsobem a v tak nevhodné době jako iniciativa Děkujeme, odcházíme. Podle mě by si měl ministr zdravotnictví najmout nejlepší pokrové hráče, aby mu zodpověděli kardinální otázku, ve které sám nemám jasno: fixlují lékaři, nebo vážně jsou odhodláni hrát vabank?