Českým senátem prošla novela, která zavádí nový trestný čin hanobení lidských ostatků a zakazuje papírové rakve. V Bavorsku zase úřady oficiálně povolily sázet na hrob rajčata. Nějaká paní tam chtěla vzpomínat u rajčat na chvíle strávené se zesnulými prarodiči na zahrádce, ale mezi místními politiky se našla bojovnice proti přeměně hřbitova v zahrádkářskou kolonii.

Tento případ z města Neuburg an der Donau vyvolal po celém Německu diskuse, zda zelenina patří na hřbitov nebo ne.

V únoru 2013 vyvolala stejné ohlasy moje poznámka Mrkev na hrobě jako módní trend. Upozornil jsem v ní na článek Jana Pospíšila o tom jak zahradničí na hrobě svých prarodičů u Letovic a na případ Kláry Volkové, která vytvořila zeleninový hrob na hřbitově v Ratajích nad Sázavou.

Můj komentář přenesla na akademickou půdu Tereza Seidlová, která vystudovala Institut komunikačních studií a žurnalistiky Univerzity Karlovy. Mou poznámku o mrkvi na hrobě analyzovala ve své diplomové práci „Vybrané problémy českých médií a novinářské profese na příkladu pronikání smyšlených událostí a recesistických obsahů do zpravodajství".

Jako volnomyšlenkářský zahrádkář a budoucí umrlec jsem se náramně bavil nejen vyhlídkou na věčný spánek pod petrželí a kapustou, ale i tím, jak ekologický programátor Pospíšil a umělkyně Volková svým hřbitovním farmařením balancují na rozhraní recese, mystifikace, street artu, enviromentálního experimentu a seriózního projektu.

Později v Respektu vyšel rozhovor s Janem Pospíšilem: „Až umřu, zasaďte na mě ředkvičky," Blesk vymyslel titulek: „Pěstuju kedlubny přímo na dědečkovi. Nechutné hřbitovní farmaření," a server Tn.cz reagoval článkem „Nechutný zelinář! Ředkvičky pěstuje na hrobě svého dědečka".

Od počátku mi bylo jasné, že hřbitovní farmaření je absurdní asi jako Prostřeno se sprosťákem, co má v ložnici rakev, slepici a urny s ostatky zesnulých milenek. Jaký ale má smysl troubit do světa, že Jára Cimrman je hoax, Liptákov neexistuje a ulhaný podvodník Svěrák si je vymyslel?