Stromy jsou živý organismus, který roste a stárne společně s námi. Sledovat jejich vývoj a proměny je zábava na spoustu let.

Jezdívám často na Osoblažsko a při tom pozoruji osudy jedné takové aleje. Původně tam kolem silnice neorganizovaně bujely houštiny plné švestek, mirabelek, ostružin, šípků a ptačích hnízd. Nad nimi sem tam trčel jasan nebo topol.

Jednoho dne široký pás zeleně po obou stranách vyholili na pařez. Z úřadu mi řekli, že si řidiči autobusů stěžovali na větve, které jim ošlehávaly zpětná zrcátka.

Zatímco arborista vymýšlel projekt, čím původní divokou zeleň nahradit, pro zemědělce to byl jasný signál, že můžou zvětšit rozlohu sousedních polí. Vyorávali pařezy kolem silnice tak usilovně, že na několika místech změnili v ornici i odvodňovací příkopy a v brázdách za pluhem zůstal makadam z podkladových vrstev.

Pak se kolem silnice vysázely ptačí třešně. Autor projektu místní přesvědčil, že pláňky se k venkovské silničce hodí víc než šlechtěné zahradní třešně. Proč ne.

Po výsadbě alej vypadala slibně, ale ani v nejhorším suchu třešním nikdo nedopřál zálivku, takže hned první rok dost prořídly. Stromky sice chránilo plastové pletivo nebo rákosové rohože, ale srnci tuto ochranu strhávají při vytloukání parůžků a silničáři do ní při vyžínání příkopů mydlili sekačkami. Jako by mezi sebou soutěžili, kdo toho zničí víc.

Srnčí zvěř pak nechráněné stromky systematicky likviduje okusem. Stabilitu stromků měly při výsadbě garantovat kůly s úvazem. Po pár letech spousta kůlů uhnila a pak svou tíhou ohnuly kmínek až k zemi. Tam už nebohé třešně dorazili býložravci a houštiny kopřiv.

Třešním, které to přežily, ztloustnul kmen tak, že se jim úvazy z autopopruhů zařezaly do dřeva. Občas se celá koruna v zaškrceném místě odlomila.

Letos o dovolené jsem vyrazil na výlet s žiletkou a dva kilometry aleje jsem od starých úvazů osvobodil. Jsem zvědavý, jaké pohromy tuto alej planých třešní čekají v příštích letech.