Na krnovských základních školách museli češtináři ve vyjmenovaných slovech po eM trochu zaimprovizovat a přidat k nim také mykárnu, aby žáci uměli ve slohovce napsat, kde pracují jejich rodiče.

Když jsme šli po mostě přes řeku Opavu, stačilo se podívat na barvu vody a hned jsme věděli, jestli dnes v Karnole barvili látky na modrou, nebo na žlutou. Po hladině občas plavaly pěnové kry, které se roztříštily na jezu.

Ve škole všichni učitelé mluvili o profesi „továrník“ s opovržením a neskrývali nadšení, že jsme se těch vyžraných buržoustů zbavili. To byl důvod, proč učitelé ani naši rodiče neříkali krnovským textilkám jejich skutečnými jmény jako Schmidt, Flemmich, Hoffman, Larysch, Gabler, Kurze, Kolowrat, Schnirch, Kudlich, Lemberger, Richter, Steuer nebo Chlupaczek, ale jen Karnola jednička, Karnola dvojka, Karnola trojka, případně Závody Stanislava Kostky Neumana.

Krnovští textiláci se v tom číslování fabrik snad nějak vyznali, ale my školáci jsme věděli jen to, že většina našich továren se jmenuje buď Strojosvit nebo Karnola, ať už leží kdekoliv.

Ti továrníci, jejichž jména jsme zapomněli, vozili z výstav a veletrhů po celém světě do Krnova vzorky látek. Všechny továrny si vedly archiv, aby i potomci věděli, co se tu vyrábělo v uplynulých destiletích.

Když se z mnoha předválečných továren zrodil gigant Karnola s víc jak dvěma tisíci zaměstnanci, začaly se tyto archivy koncentrovat v jednom místě. Centralizace byla mistrovský tah. Krnovští dezinatéři měli při vymýšlení vzorů po ruce inspiraci z celé Evropy, měli dokumentaci všech firem v regionu a vzorkovníky módních sezon za celé století.

Konkurenční textilky po celém světě mohly Karnole takovou databázi jen závidět. Vypadalo to, že obrovskou výhodou bude i sousedství státního archívu, který má listiny z celého okresu sbírané po století.

Centrální paměť byla výhodná, ale jen do středy 20. 12. 2017.