Je literát a překladatel poezie, působil v oblasti hudby i církevního školství. Mnozí znají Josefa Hrdličku jen prostřednictvím jeho knížek, ale osobně se s ním nikdy nesetkali. V našem regionu na něj vzpomínáme jako na duchovního správce farností Liptaň, Pitárné, Třemešná a Vysoká.

Ať mi huba upadne, ale musím poděkovat komunistům, že ty nejlepší duchovní jako Josefa Hrdličku nebo kardinála Františka Tomáška uklidili právě k nám do pohraničí. Nebýt KSČ, nejspíš by mimořádné katolické osobnosti působily v metropolích, zatímco nám v pohraničí by kázal vesnický velebníček jak z Hoštic.

V osmdesátých letech jsem jako mladý gymnazista pomáhal s údržbou kostela v Liptani, takže jsem měl tu čest diskutovat s otcem Josefem o všem možném. Na faře měl fotografie himálajských štítů a zajímal se o horolezectví. Zatímco na spiritualitě velehor jsme se shodli, v hudbě mi udělil lekci.

Protože otec Josef miloval vážnou hudbu, pochlubil jsem se mu elpíčkem Lubomíra Brabce a Karla Vágnera Transformations. Jeho reakce byla nečekaně konzervativní: kde vzali tolik domýšlivosti, aby předělávali dokonalé Bachovo preludium a klasiku převedli do podbízivé moderny?

Na tu historku si vzpomenu, když vidím nějakou sexy kočičku se skleněnými houslemi hrát klasiku davům na stadionu.

Když jsem na dva roky uvízl v armádě bez kontaktů se světem za kasárenskou zdí, drželo mě v psychické pohodě také pár dopisů otce Josefa a balíky cukroví od řeholních sester boromejek.

Po letech jsem Josefu Hrdličkovi zkusil zatelefonovat jako novinář biskupovi. Váhal jsem dlouho, zda ho oslovit otče Josefe, monsignore nebo pane Hrdličko. Sháněl jsem tehdy informace k ostatkům světce, které prý poustevník Severin přinesl na zádech z Říma až do Třemešné.

Už si mě nepamatoval a měl jiné starosti než vzpomínat na Třemešnou. Asi novinářům nedůvěřoval.

Nevadí. Dál na něj vzpomínáme pod biskupským heslem Vos dixi amicos (Nazval jsem vás přáteli).