Kolem případu se rozběhla diskuse, do které mohu přispět osobní zkušeností fotografa v konfliktní situaci. Před pár lety krnovskou slévárnu rozebírali zloději kovů s takovou samozřejmostí, že se ani nepokoušeli skrývat.

Občas jsem areál fotil z mostu, abych zdokumentoval, jak slévárna mizí před očima. Protože výkupna kovů byla na opačné straně mostu, museli zloději s dvoukoláky jet kolem mě. Jednou si dva mladíci s kradeným železem všimli, že mám na krku foťák.

Tehdy jsem uslyšel tu obávanou větu, která je postrachem reportážních fotografů: „Ty jsi nás vyfotil? Okamžitě ty fotky smaž!“ nařídil mi afektovaný zloděj. „A jestli budeš volat policii, tak řekneme, že jsi nás tu chtěl zneužít,“ pohrozil mi jeho kolega.

Ujistil jsem je, že respektuji právo každého zloděje krást na cizím pozemku v utajení. Dal jsem jim slovo, že nebudu publikovat fotky, na kterých jsou rozpoznatelní. Bohužel vzhledem k tomu, že mi právě vyhrožují křivým obviněním a falešným svědectvím, nemám na výběr.

Nemohu smazat fotky, které dokazují, že jsem se o narušenou mládež ve slévárně zajímal pracovně a nikoliv deviantně. Zloděje chvíli mátlo, že na zastrašování reaguji zdvořilým vykáním, ale pak mi nepřátelsky zastoupili cestu. Pocítil jsem intenztivní strach o služební foťák a došlo mi, že jsem právě zapomněl číslo na strážníky i na policii.

Už se zdálo, že potyčka je neodvratná a brzy budu muset zvolit útěk nebo obranu. Tu jsem si vzpomněl na vizitku právníka ve své peněžence. Vrazil jsem ji zlodějům do ruky, ať se se svými požadavky na smazání fotky obrátí na mého právního zástupce, který jim lépe než já vysvětlí za jakých okolností občanský zákoník umožňuje pořizovat snímky i bez svolení dotyčného.

Než si zloději vizitku přeslabikovali a vyhodnotili, už jsem byl víc než sto metrů od nich a s úlevou zahýbal na frekventovanou Revoluční ulici plnou chodců.