Z mých spolužáků je nejpopulárnější Martin Hradečný, protože dostal ve volbách 2378 preferenčních hlasů. Má dobré nápady, třeba abychom oslavili padesátku formou třídního srazu.
Základka na Smetanově okruhu nesla přívlastek sportovní, takže v polovině školní docházky ti talentovaní vytvořili elitářskou sportovní třídu. Mezitřídní přestupy nás sblížily. Tak jsme se áčko, béčko i céčko sešli jako čerství padesátníci a debatovali, co naši generaci spojuje.
Přepadení Sovětským svazem 1968 jsme většinou prožili v porodnici. Až do svých 22 let jsme znali jen normalizaci, okupovaný Krnov a nesměli jsme do Polska.
Proč nás nelákalo hrát si s dětmi ruských důstojníků? Proč nás nebavily Viesolye kartinky a záviděli jsme dětem za železnou oponou disneyovky a bravíčka?
Učitelé se marně snažili, aby hrdiny našeho dětství byl Timur, Čuk, Gek, partyzáni, dělníci a rolníci.
Kantoři, rodiče i trenéři nás fackovali, a někdy ani nemarnili čas hledáním záminky. Dnes už vím, že to s námi mysleli dobře. Sami zažili jen válku a komunistickou hrůzovládu padesátých let.
Potkal jsem i spolužáky, se kterými jsme chodili do náboženství a ministrovat. Konspirovali jsme při tom jak disidenti. Díky řeckým spolužákům vím, že národy vzešlé z antické civilizace jsou plně kompatibilní.
