Profesor Mikulenka neměl problém nalít do mísy litr jedovaté rtuti, ať si zájemci zkusí smočit prst. Díky němu vím, jaké to je mít ruku v tekutém kovu, který extrémně nadnáší, chladí, a přitom nesmáčí.
Zkusil jsem Mikulenku požádat o kus sulfidu železnatého a kapku kyseliny chlorovodíkové. Smíchalo se to v zašpuntované baňce, aby unikající plyn sulfan mohl hadičkou bublat do vody. Tak vznikla slabá kyselina sulfanová H2S.
A k čemu to bylo dobré? Výstupem byla smradlavá sirovodíková voda, která se v období Velikonoc přelila do flakonu od parfému. V rámci šmigrustu se tím polévala děvčata. Tehdy nám připadlo vtipné, že kamarádky smrdí po zkažených vejcích.
Vyráběli jsme smrad s vědomím, že sulfan je jedovatý. Ani nás nenapadlo bublat s ním v kuchyni.
Dětskou aparaturu Malý chemik jsme si sestavili na balkoně. Za mých školních let byly vánoční prskavky jediná volně prodejná pyrotechnika, takže jsme si už na základce ze sanytru, travexu, hliníkového prášku a podobných ingrediencí sami museli míchat hračky, které dnes po domácku vyrábí už jen teroristé.
Přežil jsem to ve zdraví a prsty mám všechny. Je mi líto dnešní mládeže, která jedy a třaskaviny bude znát jen z obrázků.
