Co vede lidi k tomu, aby vážili cestu do letního kina a ponocovali tam zachumlaní do dek na tvrdých lavicích? Aby platili vstupné za to, že budou čelit komárům a rozmarům počasí?

Tou tajnou ingrediencí, která filmům v letňáku dodává hvězdičku navíc, je romantika s vůní trávy, šuměním stromů, větrem opřeným do plátna a chladivými kapkami rosy nebo deště.

U pamětníků hraje roli i nostalgie. Vrací se do mládí, kdy Vinetou, Vlasta Burian nebo Bud Spencer spolehlivě plnili kinosály v každé vesnici.


V Krnově a v Jindřichově dnes provozují letňáky starosvětští kinaři, kteří pohrdají sterilními digitálními projektory, dokud jim bude fungovat poslední promítačka na starý poctivý celuloid. Už jsou pryč doby, kdy kina bývala masová zábava a jistý kšeft. V komunitě promítačů a diváků zůstalo tvrdé jádro srdcařů, pro které kino představuje životní styl.

Deštivý čtvrtek minulého týdne mě dlouho nechával na pochybách, zda krnovské letní kino bude hrát, nebo ne. Svedl jsem těžký souboj s pohodlností, ale odolal jsem svodům naší krásně ploché televize. Ještě jsem ji na odchodu do kina zesměšnil poznámkou, co to asi má za programy, když to k divákům posílají kanálama.

Vyrazil jsem za soumraku promoklými ulicemi ke kinomaringotce v zahradě střediska Méďa. Sice už nepršelo, ale kvůli větru se nakonec stejně nepromítalo. Přesto jsem domů odcházel s vítězným pocitem, že jsem nevyměknul ani já, ani kinaři.

V pátek jsem se překonal ještě víc a vyrazil do letního kina v Jindřichově. Odměnou mi bylo ryzí retro a romantika s přelety netopýrů před plátnem.