Zatímco skutečný student Jan Opletal byl za Protektorátu doopravdy zastřelen při protinacistické demonstraci k výročí založení Československa, za Husáka už se mlácení lidí smísilo s fikcí. Martin Šmíd zemřel formou fámy.

Estébák Ludvík Zifčák z Valšova prý dostal na Národní třídě takovou pecku pendrekem do hlavy, že zapomněl, jestli se zrovna jmenuje student Růžička nebo student Šmíd.

Ve stínu listopadových studentských demonstrací 1939 a 1989 poněkud zapadlo výročí důležité události, ke které došlo před sto šedesáti lety. Také 17. listopadu 1847 procházel pražskými ulicemi průvod, který se změnil v demonstraci mimořádného významu.

Byl to pohřeb Josefa Jungmanna, který přerostl v manifestaci českého vlastenectví. Při loučení s Jungmannem si tisíce Čechů v pohřebním průvodu poprvé uvědomily, jakou představují sílu.

Zatímco na počátku 19. století český národ prakticky neexistoval, na jeho konci už jasně cítil svou identitu a význam. Jungmann symbolizoval počátek tohoto procesu, kterému říkáme národní obrození.

Když zemřel na tuberkulózu, podle dobových odhadů až 15 tisíc Čechů kráčelo 17. 11. 1847 za jeho rakví. Vlny smutečních bohoslužeb „za našeho Jungmanna“ ve všech městech dokazovaly, že Češi už nejsou izolované skupinky zapadlých vlastenců v odlehlých venkovských regionech, ale zrodil se z nich sebevědomý národ.

České elity začaly vytvářet kulturní a politické hodnoty na evropské úrovni. Společně s Jungmannovou rakví nesl průvod jeho celoživotní projekt: Slovník česko-německý. V něm autorský tým shromáždil na 120 tisíc hesel, aby dokázal, že slovní zásoba v češtině není o nic chudší než u jiných evropských jazyků.

Kosmopolitní císař Ferdinand Dobrotivý tento základní kámen spisovné češtiny ocenil Leopoldovým řádem, který byl rovněž nesen v čele pohřebního průvodu.

Když už máme 17. listopadu státní svátek, vzpomeňme kromě Opetala, Šmída, Růžičky a Zifčáka také Josefa Jungmanna.