Také normalizační Krnov měl na cestě dospívání své iniciační milníky. Pokud adolescent chtěl dokázat, že není bábovka, musel vylézt až nahoru na plastiku Kohouta a na krnovském koupališti skočit z pětimetrového můstku.

Tak to chodilo v sedmdesátkách za mého dětství. Protože EU nám dnes dovoluje dávat na hřiště jen omyvatelné, sterilní a všestranně bezpečné hračky, na kterých děti neprocítí atavistický strach o život, hrozilo krnovským školákům, že přijdou o šplhání na čtyřmetrového Kohouta.

Úředníci naštěstí alibisticky přesunuli Kohouta z kategorie dětská prolézačka do kategorie socha – umělecké dílo – vstup na vlastní nebezpečí.

Skokanský můstek na koupališti ale raději zlikvidovali. Od první třídy jsem fascinovaně pozoroval kluky jen o pár let starší, jak skáčou z pětimetrové výšky beze strachu. Odvážnější to zvládli i s rozběhem a největší frajeři dokonce po hlavě.

Cítil jsem se, jako když mí vrstevníci už jezdili na kole, ale já ještě na tříkolce. Kolikrát jsem vylezl na můstek, jen abych zjistil, jestli na to mám už dnes, nebo to dám až někdy příště.

Když se nikdo nedíval, skočil jsem po nohách z třímetrového prkna. Pokud neskáčete s pořádným odrazem, je to výška pro slečinky, kterou nikoho neohromíte.

Dodnes se mi vybavuje den, kdy jsem na skokanském můstku poprvé udělal ten drobný krůček a zažil nekonečně dlouhou vteřinu adrenalinu z volného pádu.

Teď se mi vybavil ještě další důležitý obřad na cestě k dospělosti. Zatímco spolužačky dostaly od rodičů brožurku o pohlavním dospívání Děvčátka na slovíčko, pro nás hochy ve stejném věku měli dospělí tajnou složku novin.

„Už jsi velký, tak víš, že v rodině si můžeme důvěřovat. Doma se bavíme i o věcech, o kterých vás soudružky učitelky ve škole nesmí učit. Tady si přečti noviny ze srpna 1968, ať víš, jak nás Rusáci přepadli. Pochopíš, proč se jich bojíme, ale ve škole a v práci musíme opakovat jen to, že nás osvobodili.“