Pronásleduje mě třeba lidová odrhovačka Prší, do rakve mi štěrbinou zatéká, undergroundová Trávím neděle a svátky na hrobě své drahé matky od Plastic People a Egona Bondyho nebo megahit V mládí jsem se učil hrobařem.

Skupina Premiér, která kromě Hrobaře už nic kloudného nezahrála, tam zpívá také sloku: „že do módy přijde kremace a černej hrobař bude bez práce, toho jsem se nikdy nenadál.“ Když se to zpívá na taneční zábavě, je to sranda. Ve skutečnosti ale opravdu mají hrobníci problém uživit se pouze kopáním hrobů, když v České republice funguje nejhustější síť krematorií v Evropě.

Proč tomu tak je?

Zvyk pohřbívání do země převzali první křesťané od Izraelitů. V průběhu staletí se z toho stala součást katolické tradice. Spalování zesnulého katolíci dlouho považovali za pohanský zvyk a neúctu k tělu. Kremace jim neladila s naukou o konečném vzkříšení těla – a nikoli pouze duše – na konci časů.

V roce 1889 dokonce vydal papež bulu zakazující katolíkům pohřeb žehem. Díky tomu se u nás v době národního obrození stala kremace gestem vzdoru proti katolickým Habsburkům a projevem českého vlastenectví. Společnost přátel žehu dohlédla, aby právo na zpopelnění bylo zakotveno v československých zákonech už roku 1918.

Zatímco Církev československá husitská nikdy neměla problém s žehem a prosadila u nás první kolumbária s urnami, katolíci přehodili výhybku až v roce 1969. Celosvětový tlak veřejného mínění přinutil papeže Pavla VI., aby povolil katolické obřady v krematoriích.

Dnešní katolická církev proti zpopelnění ostatků člověka už nic nenamítá. A protože žeh je nejen módní, ale i levný, hrobaři mají stále méně kopání.

V mých očích je to úctyhodná profese. Mozoly z fyzické dřiny hrobníků se potkávají s poctivým řemeslem a řešením řady technických problémů. Jak naložit s hlínou v místech, kde je jeden hrob přilepený na druhý? Jak kopat pod stromy a nepoškodit kořeny?

Skoro se stydím, že v Krnově se za výkop hrobu platí pouhé dva tisíce korun.