Abychom nepřišli o důležité emoce a zážity z rockové historie, jezdili jsme je konzumovat ve zhuštěné podobě na Woodstock do Trutnova.

Počátkem devadesátých let jsme tam potkávali i našeho náčelníka Václava Havla a legendy undergroundu. Neformální oděv, válení se v bahně, volná láska, vyspávání kocoviny uprostřed chodníku ani táboráky z pivních kelímků přímo v hledišti tam nikomu nevadily.

Zato se strhla vlna pohoršení a odporu, když někdo o přestávce snad omylem pustil do repráků komerci typu DJ BoBo.

Jsem natolik zodpovědný, že s dětmi bych si už do Trutnova netroufl, ale naštěstí jsme objevili rodinný Dolnolhotský buben plný etnické hudby a world music. Festival, na který jezdila tramvaj z Ostravy, byl typický bubny na jevišti i v hledišti, vegetariánskou kuchyní, čajovnami, etnoshopy a spoustou břišních tanečnic, žonglérů a šamanů všeho druhu.

Po čtvrtém ročníku začala být Dolní Lhota festivalu těsná. Přestěhoval se do Ostravy a zrodil se z něj fenomén Colours of Ostrava. Ještě nějakou dobu jsem na Colours jezdil, ale přibývaly varovné signály, že tady něco nehraje.

Třeba když nám u vchodu zabavili minerálky, abychom si museli kupovat u stánků předražené pití.

Nebo když jsem byl tak přesycený hudebními zážitky, že už jsem neměl sílu přebíhat od jedné scény na druhou kvůli dalším a ještě lepším. Je to hřích obžerství a nadměrného konzumu, když kousek ode mě začíná hrát Mňága nebo J.A.R., ale mě už je to jedno.

Přehodil jsem výhybku směrem k tanečním parties a zažíval legální Mácháč i ilegální soundsystémy na louce u lesa. V současnosti je pro mě nepostradatelný orffovský festival Pelhřimovy.

Colours of Ostrava sponzorované Agrofertem sice nabízí úžasnou hudbu, ale rád ji přenechám prezidentským kandidátům, Lubomírovi Zaorálkovi, Andreji Babišovi, Petrovi Fialovi a jejich voličům.