Čipování psů se stalo po celé republice zcela běžnou záležitostí. Od 1. dubna se stane čipování psů povinností také v Bruntále.
Pomatuju si, když jsem se o čipování psů dozvěděla poprvé. Tenkrát jsem z umístění jakéhosi zařízení do živého tvora dvakrát nadšena nebyla. Nedokázala jsem si představit, že bych něco takového v těle nosila já, natož můj čtyřnohý mazel. Možná to bylo tím, že jsem nevěděla, jak vše bude fungovat. Přece jen cizí mechanismus v živém těle…říkala jsem si, že to organismus musí zákonitě nějak ovlivnit. Protože mám hodně bujnou fantazii, okamžitě se mi vybavila scéna, jak z Matrixu nebo jiných podobně naladěných filmů. Pes bude mít za uchem miniaturní složité zařízení, které bude ovládat jeho myšlení. Rázem se vinou toho stane neovladatelným monstrem, které bude mít zkratové reakce. Přece jen mozek, byť psí, je složitý mechanismus, který reaguje na různé podněty. Proč by se tedy nemohl zbláznit kvůli počítačovému mechanismu velikosti zrnka rýže? Protože v Krnově, kde žiji, je čipovaní povinné už nějaký ten rok, byla jsem i já, coby majitelka čtyřnohého „Jacka Rozparovače“ povinna nechat jej očipovat. Když jsem po týdnu nepřetržitého pozorování psa zjistila, že je stejně bláznivý, jako byl před čipováním, a žádné jeho krvelačné ataky na mou osobu ve stínu noci se nekonají, uklidnila jsem se. Naopak jsem zjistila, že čip schovaný pod kůží mého mazla může být i prospěšný. Protože je Jack Rusell nadmíru temperamentní a dobrodružná rasa psa, vyhledává i ten můj neustálý adrenalin a dobrodružství. Když se to všechno propojí s obdobím háraní fen, touha po nevšedních zážitcích se něj ještě víc prohlubuje. Pak není dne, kdy bych ho nehledala s naštvaným výrazem v širokém okolí Krnova a netrnula, zda ho nesrazilo auto nebo neskončil někde na pekáči. Většinou se mi mého výletníka podaří najít u plotu jedné z jeho nevěst, jednou se mi ale stalo, že se po něm na několik hodin slehla zem. Když jsem ho dlouho nemohla najít, vrátila jsem se domů s myšlenkou, že se třeba vrátil sám. Omyl byl ale pravdou. Z nervozity a hrůzných myšlenek mě vytrhl až telefonát z městské policie, že je Jack v jejich kotci a že si pro něj mám přijet. Rána z toho, jak mi spadl kámen ze srdce, musela být slyšet až v Americe. Nebýt čipu, který prozradil strážníkům místo bydliště mého psa, nevím kde a jak by skončil. Proto říkám, povinnému čipování zdar.