Povím vám jeden příběh. Jeho hlavní postavou je žena středního věku, která se živí jako uklízečka v základní škole. Je dříč, poctivá, šikovná, schopná a inteligentní. Zaučuje mladší kolegyně a dělá třikrát víc než v době, kdy byla školní budova o dvě patra nižší. Tahá do schodů těžké kbelíky s vodou, takže má pravidelně problémy s klouby a svaly.

Po rozjívených dětech a nejrůznějších akcích uklízí svinstvo, které rozhodně neodpovídá jejímu popisu práce. Bere něco málo přes osmnáct tisíc hrubého měsíčně. Když si řekla o víc peněz, nadřízená jí ironicky odpověděla, že se měla lépe učit, aby nemusela drhnout záchody. Teď se dověděla, že její příjem bude ještě nižší, protože stát musí šetřit a ve školství se to dotkne především nepedagogických profesí, tedy školníků, kuchařek, hospodářek a uklízeček.

Přemítala jsem nad jejími slovy a říkala si, co jí asi probíhá hlavou při zprávách o korupčním skandálu v Olomouckém kraji, kde si funkcionáři ODS a podnikatelé s touto stranou svázaní přikrádali na dopravních zakázkách. Nebo při popisu války mezi bílými plášti v IKEMu, při níž jde o vydírání a možná i nekalé kšefty slovutných profesorů. Eventuálně nad průzkumem agentury Median, podle něhož si převážná většina lidí myslí, že je česká společnost rozdělena a panuje v ní nedůvěra, že jí chybí jasná vize a přibývá v ní psychických problémů a depresí.

Bohumil Kartous ve své nové knize FUTURE ON! píše: „Stav, v němž se nacházíme, připomíná únikovky zejména v základním principu hry: ocitáme se v podmínkách, které jsou pociťovány jako nevyhovující, a proto máme potřebu z této situace odejít, uniknout, změnit ji. Zároveň ale nemáme žádný konkrétní návod, jak to udělat. Nemáme klíč.“

Mnozí obyvatelé České republiky ho skutečně marně hledají. Klíč ke svým i cizím životům. Rektorka Univerzity Karlovy Milena Králíčková při vystoupení na Albertově jeden nabídla: „Při vzpomínce na nejvyšší oběť Václava Sedláčkaa Jana Opletala zdůrazněme lidskou sounáležitost, která je důležitá i v dnešní době. Naše společnost je křehká a je snadné rozdělovat, stavět jedny proti druhýma pak rozkolísanou, vysílenou či vystrašenou veřejnost lépe ovládat. Proto chci všechny na tomto místě poprosit a vyzvat, abychom nemysleli jen na sebe, ale také na druhé, na své kolegy, spolupracovníky, sousedy, přátele. Pokud budeme společně usilovat o rozvoj společnosti, bok po boku pracovat a poctivě žít, všem se nám zde bude žít lépe. Myslím, že tak nejčestněji uctíme památku všech statečných studentů a studentek, kteří za svobodu položili životy.“

Dám vědět, až se „mé“ paní uklízečce bude dařit lépe a nikdo jí nebude dávat najevo, že je méněcenná bytost, která se poctivou dřinou sotva uživí. Vraťme lidem důstojnost. Tu, kterou našli 17. listopadu 1989 a která se nyní vytrácí.