Česká republika v těchto dnech dosáhla počtu obyvatel, který se už na dosah přiblížil jedenácti milionům. Je to nesamozřejmý malý zázrak v regionu, který už desítky let prožívá zcela opačný trend a mnohdy ve velmi dramatické podobě.
Psal jsem přes prázdniny svoji knihu o Labi v Havelbergu na pomezí Saska-Anhaltska a Braniborska, dvou nových spolkových zemí, kde není neobvyklé, že z třicetitisícového města je patnáctitisícové. Ze šestnáctimilionového bývalého východního Německa je dnes něco přes třináct milionů.
Polsko už dávno není čtyřicetimilionový stát, Maďarsku ubylo přes milion obyvatel, Bulharsko má z necelých devíti milionů ani ne sedm a Litva s 3,7 miliony obyvatel má o milion, tedy skoro o třicet procent obyvatel méně. A dalo by se pokračovat. Pokud my máme problém s důchodovým účtem, jak to asi řeší tam, napadne člověka.
Česko, byť naše porodnost zaostává za úmrtností, roste. Díky dobré zdravotní péči a z toho, i při mizerné životosprávě, vyplývajícího zvyšujícího se věku dožití. A díky přistěhovalectví, které je bohužel téměř výlučně ze slovanského východu, ze Slovenska a Ukrajiny, a velmi málo odjinud.
Česko se tak mentálně, kulturně i politicky posouvá na Východ, se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Pro drtivou většinu Čechů je to však výrazně lepší varianta, než kdyby se Česko složením přistěhovalců blížilo západní Evropě. A posouvalo se mentálně na jih evropský i neevropský.
Smutné je, že Česko se stále, kvůli ostudné výši zdejšího mzdového mediánu, nestalo atraktivním ani pro obyvatele statisticky výrazně chudších západních zemí, jako jsou Řecko nebo Portugalsko. A to i v těch nejhorších časech během dluhové krize.
Pro zasazení do dějinné logiky dodejme, že v Česku už žilo více obyvatel než dnes. A to na konci třicátých let, kdy se počet obyvatel také přiblížil jedenácti milionům. Pak však následovala válka a hlavně vyhnání našich etnicky německých spoluobčanů, které připravilo tuto zemi o tři miliony sice ideově pomýlených, ale vzdělaných a schopných lidí.
Tuto ztrátu jsme „dohnali“ tedy až nyní, po 85 letech. Česko jako země ztratilo téměř století. Ale třetina Čechů má barák nebo chalupu „po Němcích“.
Poslední vlna nových lidí
Přijetí ukrajinských uprchlíků bylo z tohoto pohledu nejen velkým a správným humanitárním gestem, ale z hlediska české budoucnosti i prozřetelným krokem. Lepší složení uprchlíků než mladé ženy s dětmi jsme si nemohli přát.
Po roce a půl však nelze konstatovat, že jsme to zvládli. Integrace se daří jen složitě, využívání kvalifikace těchto lidí je malé, mnoho jich uvízlo v pásmu chudoby. To zvyšuje možnost, že se hned, jak to půjde, vrátí na Ukrajinu.
Budeme toho hořce litovat. Protože přes všechen hloupý děs z migrace sem už sotva někdo v budoucnu přijde.
