Uběhlo přesně osm dní od výbuchu granátu v krnovském Prioru. Zajímavé bylo sledovat, jak se šířilo mezi lidmi několik různých verzí o tom, co se vlastně v Prioru stalo a jak se to všechno odehrálo. Jednání přímých účastníků se často vzpírá naší logice, a také nedostatek ověřených informací nahrává vzniku různých fám.
Tou nejznámější je zpráva televize Prima, že pachatelův dům v Moravském Berouně byl tak napěchovaný zbraněmi, až policistům poklesla čelist, když viděli takový arsenál. Policie o další munici mlčí, příbuzní pachatele Milana D. zprávu o domácí zbrojnici označují za nesmysl, a ostatní média trpělivě vyčkávají, až policejním mluvčím skončí bobřík mlčení.
Případ plný emocí nás stále nutí přemýšlet a spekulovat, proč se Milan D. odhodlal k tak zoufalému činu a hlavně, proč si vybral právě malou zapadlou směnárnu v obchodním domě plném lidí. Co se asi odehrálo v mysli člověka, kterého až dosud každý považoval za slušného příjemného souseda, který se vzorně stará o rodinu?
V osobě pachatele stále nemám jasno ani já. Ani po dlouhém hledání objektivního pohledu se neubráním subjektivnímu hodnocení. Pro člověka, který se odhodlá obrátit proti svému okolí tak nebezpečné zbraně, jako jsou granát a pistole, neexistuje žádná omluva. Takové radikální odsouzení si ale mohu dovolit jen proto, že ho osobně neznám. Jak ho však vidí sousedé a kamarádi, pro které byl ještě před týdnem slušný, zdvořilý a hodný člověk?
Tak kde se stala chyba? Co ho přivedlo k tomu, aby si sehnal granát a naplánoval přepadení směnárny? Otázek mám v tuhle chvíli v hlavě milion a odpovědi na ně se mění každou chvíli s každou novou informací. Dnes už se mi hodnotit motivaci útočníka ani reakce prodavaček, zákazníků a policistů příliš nechce. Sama totiž nevím, jak bych se zachovala na jejich místě, takže nemám právo nikoho soudit.
