V Česku je kolem dvou set tisíc rodičů, kteří se o děti starají sami. Když říkáme „rodičů“, je to jistá daň korektnosti. Z osmadevadesáti procent jsou to matky. Výživné se pohybuje nejčastěji kolem dvou až tří tisíc korun. Jeho neplacení je u nás trestným činem. Například v roce 2018 bylo takto odsouzeno přes 5200 neplatičů.

Martin Komárek.
Glosa Martina Komárka: Harry, je tu volno

Některé z nich ovšem nenapraví ani tresty, v krajním případě vězení. Podle sdružení samoživitelů bylo takových lidí ne více než tři procenta ze všech. Pokud se díváme na problém skrze výše uvedená čísla, nejsou tři tisíce od státu tak marnou výpomocí pro ty nejohroženější.

Řešení svízele to však není. Tím není ani věznění těch, kteří se vyhýbají povinnostem. Kořen potíží totiž často vězí v kruhu chudoby a finanční nevzdělanosti. To je něco, co nelze odstranit ze dne na den či z roku na rok. Stát může nabídnout větší nebo menší záplatu jako je zálohové výživné. Co říci o téhle? Kdyby to bylo víc peněz, eráru by neubylo. Kdyby to bylo předevčírem, bylo by to lepší. Ale dost rozhořčení: důležité je, že lidé ve skutečné nouzi, kterou sami nezavinili, dostanou od státu aspoň něco. Víc od něj očekávat nelze. Lidské tragédie řešit neumí.

Martin Komárek.
Glosa Martina Komárka: Stavme na kompromisu