Veronika Raszková se s trochou nadsázky považuje za součást inventáře Slezské diakonie. Vždy ji lákala práce v sociálních službách a zdravotnictví, vždyť už na gymnáziu byla dobrovolnicí v organizaci Adra. V zahraničí zase dvě léta po sobě pečovala o invalidní dívku.
V Nové Vsi se svým týmem pečuje o tři typy klientů – jedni pouze docházejí do denního stacionáře, jiné tam rodina nakrátko umístí, když už si potřebuje odpočinout, a další v budově někdejší novoveské školy se zahradou žijí už trvale.

Klientů ve středisku Siloe Ostrava rozhodně neubývá, což kopíruje vývoj stařecké demence u nás. „V České republice žije kolem dvou milionů lidí starších 65 let a až 200 tisíc jich trpí poruchami paměti. To jsou ale jen ti s diagnózou, skutečné číslo může být jiné,“ míní žena, podle níž rozhodně není samozřejmé, že staří lidé zkrátka a jednoduše zapomínají.
„Není to běžná součást stáří! Natož situace, s níž jsem se setkala nedávno. Přišel k nám 60letý pán, jemuž lékař řekl, že s tím musí počítat. Šedesát let ale není žádný věk. Je však pravda, že čím vyššího věku se lidé dožívají, tím projevů demence přibývá,“ konstatuje Raszková.

Když je řeč o poruchách paměti, většině lidí se vybaví Alzheimerova nemoc. A je i jednou z nejčastějších – a zároveň stále nedokonale diagnostikovanou. V Siloe se ale setkávají i se zapomnětlivostí vaskulární – způsobenou mrtvicí, toxickou – jako reakcí na závislost na lécích a alkoholu či dlouhodobou práci s chemickými látkami. Léky přitom nemoci nezastaví, pouze zpomalí jejich průběh.
Covidové roušky: Ty koušeš?
Klientům Veroniky Raszkové nepomáhá ani poslední rok a půl dlouhé covidové období. Ztrácejí pojem o čase, jejich stav se zhoršuje.
„Když při zákazu návštěv tři měsíce nikoho neviděli, byl to potom šok. Pro ně, ale i návštěvy. Když začaly chodit s rouškami a respirátory, počáteční reakce byly různé. Někteří klienti se báli, reakce jiných byly až úsměvné,“ míní Raszková, podle níž se klienti zcela vážně svých pečovatelů ptali, proč mají náhubek a zda koušou.

„Tito lidé úplně nerozumí ironii a brali to smrtelně vážně. Člověka, jehož znají s úsměvem a se zuby, najedou viděli v roušce. A jediné, co je napadne, že se dává přes ‚čumák‘, je náhubek u psů,“ popisuje asociace některých lidí vedoucí střediska Siloe Ostrava.
Zhoršení stavu rodiny překvapilo
Skokovým zhoršením stavu podle ní byly překvapené i rodiny, které své blízké na rozdíl od ošetřovatelů neviděli průběžně. Příliš nepomáhala ani videokomunikace po internetu.

„Pro některé je strašně abstraktní komunikovat s někým přes obrazovku, berou to jako televizi. Nechápou, že je tu možnost zpětné komunikace,“ říká Raszková, jež je ráda za ústup covidu ze scény a která s kolegy musela začít klást důraz na mimické reakce.
„Snažíme se usmívat očima a hlasem. Ani nás pečovatele už klienti rok a půl neviděli bez zakryté tváře. A oni z nás musejí vycítit emoci!“ říká žena, která svým způsobem závidí lidem, jež říkají, že jim v době covidu chybí společnost. „Jsem občas ‚přečlověkovaná‘, ale neměnila bych!“