Institut tvůrčí fotografie (ITF) budujete jako vysokou fotografickou školu od roku 1990. Jak k tomu došlo? Kde byl počátek, první nápad?

„ITF dříve fungoval jako Institut výtvarné fotografie při Svazu českých fotografů. Založen byl v Praze, ale studenti se setkávali v Olomouci. U jeho zrodu stál fotograf K. O. Hrubý z Brna. Bylo mi sedmadvacet let, když mě K.O. Hrubý před svým odchodem do důchodu požádal, abych institut vedl.

Dodnes nevím, proč oslovil zrovna mě, na škole přece působili vynikající fotografové, jako Miloslav Stibor, a já nebyl ve straně. Snad proto, že jsem v té době už učil na FAMU a hodně jsem publikoval fotografie i texty. Z jednodenních konzultací se pak staly konzultace třídenní, pak se začalo učit na Horní Bečvě.

Když byl po revoluci v roce 1989 položen zárodek Slezské univerzity, obrátil se na mě fotograf Vojtěch Bartek, zdali bychom institut nepřevedli do Opavy. Musím přiznat, že to v té době byla téměř nereálná představa, nicméně institut se stal jedním z prvních ústavů Slezské univerzity.

Během několika let zde vznikla kvalitní škola, pro kterou se mi postupně podařilo získat výborné pedagogy, jako Jindřicha Štreita, Jiřího Siostrzonka, Aleše Kuneše, Pavla Máru, Václava Podestáta, Tomáše Pospěcha a další.“

Vy jste se již dříve v jednom z rozhovorů zmínil, že zásluhu na tom mají dobří pedagogové, mimořádná tvůrčí svoboda a přátelská atmosféra, která na institutu vládne. Jak se dá skloubit výjimečná vstřícnost a vlídnost vůči studentům s nároky, které na ně máte? Řada manažerů poznala, že někteří podřízení toho dokážou zneužít.

„Je pravda, že na mnoha jiných vysokých školách vládne mezi studenty a pedagogy obrovský odstup. Je to snad pozůstatek z Rakouska-Uherska. Na mnohých zahraničních univerzitách, kde jsem působil, takový odstup není. To ale neznamená menší náročnost na studenty. S některými si i tykáme. Svými pracovními postoji mě přesvědčili, že toho nezneužijí.“

Kolik studentů studium dokončí?

„Uvedu vám základní čísla. Letos se k nám hlásilo tři sta čtyřicet zájemců, do bakalářského studia jich chceme vzít pětatřicet a předpokládáme, že bakalářů bude nakonec zhruba pětadvacet. Necelá polovina z nich se dostane do navazujícího magisterského studia a do doktorského studia bude přijat jeden nebo dva ročně.“

Existují rozdíly mezi současnými a dřívějšími studenty?

„Obecně lze říci, že současní studenti mají více informací, ale bývají často více znudění. Vše viděli, slyšeli, reagují na to, co je v módě. Nikoli ale všichni. Řada našich studentů a absolventů má výrazný autorský rukopis a mnozí už prorazili do světa. Neztratí se. Publikují v dobrých časopisech, pracují v prestižních fotografických školách, v reklamě.

Ať již to jsou Dita Pepe, manželé Žůrkovi, Tereza Vlčková, Andrej Balco, Rafal Milach, Bára Prášilová a další. Jsme mezinárodní škola, máme hodně slovenských a polských studentů, z nichž mnozí změnili polskou fotografii. Pro Poláky je Opava místem prestižní školy, jíž říkají Opavská škola fotografie.“

Vy sám máte za sebou pětapadesát autorských výstav. Která vám utkvěla v paměti?

„Předloňská velká výstava v Domě umění v Bratislavě a naše společná výstava s Jindřichem Štreitem v Leica Gallery v New Yorku.“

Odborníci vaši tvorbu charakterizují jako nearanžovanou momentní fotografii. Lidé jsou na vašich fotografiích často obrácení zády, cloní si oči a hledí do dálky. Máte rád tajemství, metafory, nevyslovitelné?

„Jde o subjektivní dokument. Vyhledávám momenty, které působí přízračně, nechávám prostor divákovi k jeho vlastní interpretaci, dávám mu svobodu.“

Vnímáte barvy, které vašim fotografiím dominují, jako laik? Tedy že černá je v našich zeměpisných šířkách barvou smutku, červená energie, modrá klidu?

„Každá barva má svůj význam, počítám se symbolickými významy barev. Fotografuji ve dvou polohách: na černobílý film, od sedmdesátých let se více zaměřuji na fotografie barevné. Do té doby výraznější využité barvy v dokumentu bylo u nás dosti výjimečné.“

„Nový katalog je vizitkou naší práce,“ říká Vladimír Birgus

Katalogů, které dokumentují práci pedagogů a studentů Institutu tvůrčí fotografie, vyšla už dvacítka. Ten zatím poslední můžete koupit právě nyní. Nese název Opavská škola fotografie s podtitulem Dvacet let Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě.

„Jedná se o nejrozsáhlejší publikaci ITF, jakou Slezská univerzita dosud vydala, má 296 stran. Chce představit nejenom aktuální práce z posledních pěti let, ale má být určitým ohlédnutím za celými dvěma dekádami jeho dosavadní existence,“ uvádí profesor Birgus.

Reprezentativní publikace je opatřena rovněž anglickou verzí a je k dispozici i v zahraničí. U nás ji najdete například v prodejnách knihkupectví Librex. Katalog mj. přináší nejvýznamnější úspěchy studentů v letech 2007 až 2010, přehled všech katalogů ITF, přehled výstav, které ITF organizoval, či jména oceněných absolventů.

Kdo je Vladimír Birgus?

Narodil se 5. května 1954 ve Frýdku-Místku. Působil jako pedagog na pražské FAMU, od roku 1990 vede Institut tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě, od roku 1999 je profesorem. Ve své vlastní fotografické tvorbě se po dřívějších výtvarných cyklech aktů a zátiší od poloviny 70. let zaměřuje především na tzv. subjektivní dokument, v němž od začátku 80. let také často využívá možností barevné fotografie.

Měl přes 55 autorských výstav v ČR i v zahraničí, zúčastnil se více než 110 kolektivních expozic a připravil řadu výstav české fotografie pro přední zahraniční muzea a galerie. Je autorem a spoluautorem více než 30 knih (například Česká fotografická avantgarda 1918 - 1948, František Drtikol, Česká fotografie 90. let, Jaroslav Rössler, Česká fotografie 20. století) a zhruba 600 článků.

Měl řadu odborných přednášek na zahraničních fotografických školách a fotografických festivalech (Amsterdam, Mnichov, Paříž, Arles, Houston, Washington, Barcelona, Berlín, Hamburk, Vídeň, Poznaň, Varšava. Vratislav, Moskva, Kyjev, Krakov, Lodž aj.).

Vladimír Birgus je ženatý, má dceru a syna a na adresu své rodiny a rodinného zázemí říká, že má štěstí. Relaxuje v místech, kde není internet, kde nemusí zvedat telefony, rád cestuje, byť je to většinou spojeno s prací. Pár víkendů v roce pak ušetří pro cestování se svou rodinou. Má rád dobré filmy, v poslední době ho zaujal Wajdův film Puškvorec, líbí se mu dokumenty Heleny Třeštíkové.

Když se ho zeptáte, čím by byl, kdyby nebyl fotografem, odpoví: „Fotím od třetí třídy základní školy, vždy jsem chtěl být fotografem.“