Dříve dělala filmový komparz ve válečných filmech armáda, ale ta v posledních letech zeštíhlela a byla plně vytížena svými úkoly, takže českým vojákům už na filmování nezbývá čas. Proto se filmaři obrátili na kluby vojenské historie (KVH). Patří k nim také krnovský KVH Maxim, který se specializuje na druhou světovou válku.

„Při premiéře Habermannova mlýna jsme se chtěli poprvé představit doma v Krnově. Přijeli nás podpořit i kolegové z Opavy a Ostravy. Připravili jsme si scénu inspirovanou tímto filmem, ve které vystupujeme převážně jako vojáci wehrmachtu, jen já s kolegou máme na sobě uniformy Waffen–SS,“ představil akci v kině Pavel Sluka z KVH Maxim a zdůraznil, že motivací jejich hobby rozhodně není obdiv k nacismu.

„Zajímá nás válečná historie jako celek. Jindy děláme Rudou nebo spojeneckou armádu, Sověty, Angličany i Američany. Zajímají nás také napoleonské války. Na rekonstrukce u Slavkova jezdíme i s dělostřelci a máme také ženy – markytánky,“ představil Sluka činnost KVH Maxim.

V kině se střílelo a tekla umělá krev

Ukázkou v kině milovníci válečné historie dokázali, že při natáčení pochytili nejen němčinu, ale také věrně dokážou napodobit češtinu s německým přízvukem. Při přestřelce ve vestibulu kina přišly ke slovu slepé náboje i kapsle s filmovou krví. Střelba na veřejném místě plném lidí, byť ohlášená a se slepými patronami, není v Krnově právě obvyklá situace, takže zde asistovala také městská policie.

Řev, střelba, krev, vojenské rozkazy, dobové kostýmy, uniformy, zbraně, kufr odbojářských letáků i další rekvizity a herecké výkony byly tak přesvědčivé, že nejeden citlivější divák si musel v duchu opakovat, že je to všechno jen jako. Po výstřelech vzduchem vířily kovové částice ze slepých patron i dým ze střelného prachu, takže se ve vestibulu vytvořila mlha, která ještě zesílila tíživou atmosféru této scény.

Mnozí návštěvníci kina měli sevřené hrdlo, ještě když procházeli špalírem uniformovaných komparzistů do sálu. „Není to levný koníček, když například jeden slepý náboj stojí osm korun,“ prozradil Pavel Sluka.

Kluby vojenské historie

Na návštěvníky kina udělala prezentace velký dojem. „Snad diváci nepoznali, že v kritickém okamžiku selhaly dvě zbraně, ale to se stává. Protože naše vystoupení mělo kladný ohlas, zopakujeme ho v sobotu v ještě větším rozsahu. Máme totiž od kolegů slíbenou další vojenskou techniku,“ zhodnotil vystoupení Pavel Sluka, který před Habermannovým mlýnem ještě uvedl krátký film o činnosti KVH Maxim.

Dokument o akcích přátel vojenské historie byl černobílý, aby evokoval dobové týdeníky v kinech. Bylo vidět, jak se nadšenci dokážou vrátit v čase nejen díky svým uniformám a zbraním, ale často do své hry na válku zapojí celé město či obec. Film ukázal, jak lidé po ulicích chodí v dobově přesných kostýmech, jezdí zde kromě koňských povozů auta, náklaďáky, kola i motorky s odpovídajícím rokem výroby, obchody mají vývěsní tabule psané švabachem, rozcestníky jsou dvoujazyčné a armáda má tanky, děla i polní kuchyň.Silným zážitkem byly nejen ukázky komparzistů v kině, ale i samotný film.

Juraj Herz úžasným způsobem převedl na plátno skutečný tragický příběh mlynáře Habermanna ze Šumperska, slušného člověka, který se cítil Čechem i Němcem současně. S českými sousedy chodil do kostela i do hospody, cvičil s nimi v Sokole. Před Čechy i před Němci skrýval židovský původ své milované manželky. Krotil nacisty ve vlastní rodině i amatérsky neopatrné české odbojáře ve svém mlýně.

Kličkoval mezi závistivými sousedy, útoky vlastních zaměstnanců, konfidenty, kolaboranty, fanatickými Sudeťáky, cynickými esesáky a krutými zákony protektorátu. Snažil se za všech okolností zůstat neutrální, být dobrým hospodářem a hledět si svého mlýna zděděného po několika generacích předků.

S Mnichovem, zabráním pohraničí i s protektorátem se vyrovnával po svém: „Habermannové na tomto mlýnu hospodaří už 110 let. Dělám svou práci a může mi být jedno, kudy vedou hranice a jestli za své dřevo a mouku dostanu zaplaceno v markách nebo v korunách.“ Skutečný mlynář Habermann krátce po skončení války zmizel a jeho tělo se nikdy nenašlo. Někteří svědci ho viděli mrtvého v náhonu, ale kdo by se v té době staral o vraždu Němce.

Podle některých indicií bylo Habermannovo tělo tajně spáleno v kotelně, aby pachatelé zahladili stopy zločinu. Podle všeho byl bohatý mlynář Habermann zavražděn českými sousedy pro svůj majetek, ale pravdu se už nikdy nedozvíme. Československé úřady ani policie neměly zájem vyšetřovat poválečné zločiny spáchané na Němcích.