Vytvářím svět, jaký bych si přála, říká začínající spisovatelka Lucie Stošková

Jak se dá profese učitelky skloubit s psaním knih?
Práce učitelky je podle mě nádherná. Moc ráda učím a jsem mezi mladými lidmi a dětmi. Ale je to také činnost velice časově náročná a mnoho povinností si ze školy odnáším domů. Když k tomu připočítáte dvě děti, několik zvířat a celou domácnost, času na psaní je opravdu málo. Píšu tedy většinou v noci, třeba do jedné hodiny ráno. Pak si jdu na chvíli lehnout a ráno zase musím fungovat.

Kreslíř Václav Šlajch: Dobrodružství a snílkovství jsou věčné

Kolik času tedy psaním trávíte?
Když jsem psala první díl, příběh se ze mě nepředstavitelným způsobem přímo hrnul. Nešlo to zastavit. Tehdy jsem byla schopná naťukat do počítače i patnáct normostran denně. Časem se ale všechno unaví a dnes už mi to tak rychle nejde. Ovšem knize jako takové se věnuji každý den. Je to pro mě relaxace a takové moje třetí dítě. Dnes psaním trávím zhruba dvě a půl hodiny denně, dříve to byla každá volná chvíle.

Kdy jste poprvé usedla k počítači a začala psát?
Bylo to před pěti lety. V té době jsem neprožívala zrovna šťastné životní období. Najednou se všechny moje bolesti a trápení zhmotnily do příběhu, který z ničeho nic vytryskl. Tak jsem začala psát. Vlastně to byla moje terapie. Rozhodně mě tehdy nenapadlo, že jednou vydám knihu. Psala jsem jen sama pro sebe. Později jsem četla úryvky kamarádkám, které mi řekly, že by příběh stál za vydání.

K vydání knihy vás tedy motivovalo vaše okolí?
Ano, přesně tak. Napadlo mě, že když už jsem toho tolik napsala, měla bych se o to s někým podělit. Vím, že v knize několik opravdu vtipných scén, které dokážou ostatní rozesmát. Říkala jsem si, že mnohé ženy v dnešní době bojují s různými těžkostmi osudu, a právě ty by v knize mohly najít pobavení a odpočinek. Tak jsem to zkusila.

Hradecký výtvarník Kurt Gebauer slaví životní jubileum

Měla jste tehdy nějaké předchozí literární zkušenosti?
Celý svůj život jsem si hodně věcí představovala a dávala dohromady, ale psaní mě nikdy dřív nelákalo. Vždy jsem měla v hlavě spousty příběhů, ale nenapadlo mě dát je na papír. Rozhodně jsem si jako malá nepomyslela, že jednou se budu pokoušet být spisovatelkou.

Knihu jste vydala ve spolupráci s nakladatelstvím Backstage Books. Jak dlouho jste ji společně připravovali?
V mém případě to trvalo déle, protože přišla pandemie koronaviru, která vše zkomplikovala a posunula. Kniha byla připravena k tisku už loni v březnu, ale tehdy nebylo vhodné uvádět ji na trh. Nakonec jsme knihu vydali v prosinci, ale na trh se dostala až v lednu letošního roku.

Bylo náročné vydat vlastní knížku?
Jelikož jde o malé nakladatelství, měla jsem v podstatě volnou ruku. To bylo skvělé, protože vznikla kniha přesně podle mých představ. Na druhou stranu jsem se podílela úplně na všem, což bylo opravdu velmi náročné. Pan grafik kreslil ilustrace podle mých skic, ladili jsme každý detail, řešila jsem obálku i korektury.

Naše zkrocení zlé ženy vyžaduje kumštýrský přístup, říká herec Šimon Krupa

Zatím tedy vyšel první díl z celkem šestidílné série Kvadriga. Máte už hotových všech šest knih?
První díl vyšel a další tři jsou napsané. Pátý díl je hotový z poloviny a šestý zhruba ze dvou třetin. Všechny díly jsou velmi obsáhlé, ten první má 528 stran. Momentálně řeším vydání druhého dílu. Obálka už je téměř hotová, pracujeme na korekturách a brzy začneme dávat dohromady ilustrace.

O čem je ve stručnosti první díl Mezi dvěma ohni?
První díl je hlavně o vztazích dvou hlavních hrdinů. Setkáváme se s mužem, který učí na kouzelnické univerzitě a má za sebou velmi nehezkou minulost. Současně řeší sebevraždu své manželky. Do jeho života náhle přichází nová žena, která mu začíná dělat asistentku. Jejich vztahy jsou ze začátku na bodu mrazu, ale postupně začínají měnit jeden druhého.

A jaká je pointa celé série?
Je to příběh o vládcích čtyř živlů. Tři jsou známí, ale vládce země je neznámý, jeho identita je postupně odhalována. Ten nejhorší z nich, vládce ohně, potřebuje spojit všechny čtyři dohromady, aby se mu podařilo nastolit věčné zlo. V rámci jednotlivých dílů pak procházíme životními osudy hlavních hrdinů. Navštěvujeme různá prostředí a řešíme detektivní zápletku. Celý příběh se odehrává v magickém světě, kde se čaruje hůlkami a létá na košťatech. Hlavní je v něm linie dobrodružná, psychologická, později také milostná.

Matonoha, Liška i Brzobohatý, kouzlo Jiříkova a Sovince je zvěčněno ve filmech

Kde jste čerpala inspiraci?
Hodně jsem se inspirovala vlastními zážitky. Děj se odehrává v prostředí vysoké školy, kde jsem toho sama hodně prožila. Některé postavy profesorů jsou vytvořeny podle skutečných osobností. Příběh je sice odehrává v magickém světě, ale kouzla jsou v něm obsaženy jen velice okrajově. V podstatě jde o velice lidský příběh. Pokud si odmyslíme magii a mytické tvory, mohl by ho prožít kdokoliv z nás.

Příběh, který jste původně psala jen pro sebe, si najednou může přečíst kdokoliv. Jaký je to pocit?
Je to směs různých pocitů. Hlavně jsem na sebe hrdá, protože jsem dokázala něco, co ostatní často vzdávají. Mnoho lidí píše do šuplíku, málokdo najde sílu své dílo vydat a jít s ním na veřejnost. Jsem pyšná, že jsem dosáhla svého cíle, přestože to nebylo jednoduché.

Jaké jste zatím zaznamenala ohlasy od čtenářů?
Kniha je určená primárně pro starší dívky a dospělé ženy a ty většinou reagují kladně. Ozývají se mi, že příběh přečetly a chtějí pokračování. Mám tedy už několik žádostí o další díly. Co se týká mužů, tak ti od knihy často mylně očekávají větší surovost. Více boje, asi i víc krve a vyhřezlých vnitřností. Na válečné scény v příběhu narazí, ale jen výjimečně. Já jsem něžná žena a tohle není úplně můj styl.

Knižní novinka Vojtěcha Slámy: Mimozemci z Lekotilu

Momentálně připravujete také audio verzi prvního dílu. Co všechno obnáší tvorba audioknihy?
Mám doma nahrávací zařízení a celý příběh namlouvám sama. Některé věty přečtu i čtyřikrát, než jsem s výsledkem spokojena. Pak přichází na řadu střih. Nejprve vybírám ty nejlepší repliky, pak odstraňuji každý nádech. Nedávno jsem to počítala a pět minut audioknihy stříhám zhruba hodinu. Takže jsou za tím hodiny a hodiny práce. Z počátku to bylo strašné, ale už jsem chytla grif, jde to tedy trošku rychleji.

Co vás na tom všem nejvíce baví?
Asi ten samotný proces psaní a možnost vytvářet scény, u kterých se sama zasměju. A pobaví mě i mnohem později, když je čtu zpětně. Říkám si, že přesně tak by se mi to v životě taky líbilo. Zkrátka vytvářím svět, jaký bych si sama přála.

Doporučila byste i dalším začínajícím autorům, aby zkusili vydat vlastní knihu?
Rozhodně ano, ať do toho jdou. Myslím si, že mezi českými autory, kteří píšou do šuplíku, je mnoho obrovských a skrytých talentů. Jen je zatím nikdo neobjevil a to je velká škoda. Česká literární scéna by mohla být nepředstavitelným způsobem obohacena. Takže ano, ať v sobě najdou sílu a jdou s kůží na trh. Vydat knihu je náročné, ale přináší to obrovské naplnění.