Stejně jako předchozí filmy (mj. Výlet, Mamas a papas, Tajnosti nebo Revival) odráží to, čím autorka i režisérka právě žije, a věci, jež jsou pro ni důležité. Své hrdiny, respektive v drtivé míře hrdinky, zachycuje v určitém bodu zlomu, který je prověrkou jejich povah, životních priorit i vztahů a který je posouvá dál.

Dělej, co chceš ty sama!

To se týká i hlavní ženské postavy aktuálního filmu - nesmělé, ale svéhlavé Jarmily, která se po nečekané smrti manžela rozhodne změnit svůj submisivní způsob života a usadit se na venkově. A co víc - ve společnosti koně, kterého jí odkázal zemřelý manžel a kterého se bojí. Své blízké, zejména dceru, připravuje o klid, neboť podle ní by „měla udělat to, co chce sama a ne to, co jí naplánoval táta.“ Jarmilu ale zvláštním způsobem nová a nejistá existence vzrušuje a láká.

Vojtěch Dyk na červeném koberci s herečkami Lanou Vlady (vlevo) a Elenou Radonicich
Potlesk pro Il Boemo. Dykův výkon i Myslivečkova hudba strhly diváky

A tak řeší první praktické věci, píše seznam úkolů a seznamuje se s místními obyvateli, životem na vesnici i se svým společníkem, vysloužilým cirkusovým koněm. Jejich nelehká „komunikace“ a soužívání tvoří ústřední linku příběhu, na jedné straně velké zvíře budící respekt, na druhé stárnoucí žena vztekající se kvůli svému strachu z něj. Přesto je spojuje podobná zkušenost - každý z nich je poznamenán předchozím životem v poslušnosti a větší či menší nesvobodě. Pro Jarmilu je cesta k porozumění koňské duši zároveň cestou k sobě sama.

Dojetí i humor 

Alice Nellis umí vyprávět lehkým perem, ale s dobrými postřehy, porozuměním pro své postavy i nadhledem nad jejich osudy. Jarmile na cestě k překonání strachu pomáhají obyčejní lidé z jejího okolí, z nichž na rozdíl od jiných domácích tvůrců nedělá režisérka karikatury. Její vesničané o životě na rozdíl od městských lidí mnoho řečí nenadělají, nýbrž ho zemitě žijí: bodrý chlapák se zkušeností s koňmi (ve skvělém podání Martina Kubačáka), pragmatická sousedka s tváří Jany Oĺhové a také mladá autistka Tereza, pro niž je přítomnost koně ve vsi velkou událostí a již strhujícím způsobem ztvárnila Martha Issová.

Bern Foster a Sophie Loweová ve filmu Jan Žižka
Jan Žižka dorazil do českých kin. Jáklova středověká romance budí emoce

Režisérka zkušeně míchá vážné i dojemné momenty s humorem. Těží ho z všedních, nám dobře známých situací – z Jarmilina půvabného zápasu s nástrahami chytrých telefonů a placení online, z ironických poznámek její dcery („Za života nám nechtěl dovolit ani psa a teď nám posmrtně dá koně?“) i hrdinčina nemotorného sbližování s Bukem.

Největší zábavu skýtají scény s Marthou Issovou, v nichž kombinuje Tereziny encyklopedické „přednášky“ o koních, které na Jarmilu dívka v rychlé kadenci den co den chrlí, její paličaté úniky do skřínky na boty a fyzický kontakt s koněm, kterého se na rozdíl od Jarmily nebojí, nýbrž se dožaduje jízdy na něm. Ti všichni včetně Tereziny maminky znavené péčí o komplikovanou osobnost dcery (hraje ji skutečná hereččina matka Lenka Termerová) tvoří přirozené milieu celého příběhu.

Přesná Anna Cónová

V centru pozornosti nicméně zůstává Jarmila, pro niž našla režisérka výtečnou představitelku v osmašedesátileté herečce ostravského Národního divadla moravskoslezského Anně Cónové. Na svou první velkou filmovou roli si divadelní a televizní herečka musela počkat do pozdního věku, její minimalistický výkon, z něhož dokáže sem tam vybočit do výbušné emoce, je ale bezchybný.

Zdroj: Youtube

Galerii postav doplňují zkušeně Petra Špalková a Jan Cina v rolích Jarmiliných dětí, které se různým způsobem staví k matčině solitérskému životu na venkově a jejichž vzájemné rodinné vztahy nakonec právě proklínaný kůň posílí a stmelí. 

A jakkoli místy působí některé motivy lehce modelově a naučně (kárání dětí kvůli mobilům nebo trenér v podání Mariana Rodena předvádějící drsnou drezúru koně, sloužící jako didaktický vykřičník, že tak se to dělat nemá), ve výsledku je Buko příjemnou a chytrou podívanou.

Život je krásný

S pomocí svých častých spolupracovníků, kameramana Matěje Cibulky (nabízejícího poetické záběry ranní mlhy, večerních červánků i bouře nad krajem) a skladatele Jana Ponocného (jehož hudba dává filmu v určitých pasážích rozvernou westernovou náladu) skládá režisérka hold přírodě a její proměnlivosti. A její očistné síle, jež má výrazný vliv i na nás, naše touhy a strachy.

Skrze svou hrdinku dospívající k sebepřijetí a sebejistotě nenuceně připomíná, že život je krásný. I když před nás staví limity, s nimiž musíme bojovat a jež nás zocelí.