Pod dohledem tajné policie

Výtvarníci z Rýmařova a Uničova k sobě našli cestu před třiceti lety. Undergroundové scéně v Uničově vévodilo Volné sdružení uničovských výtvarníků, s nimiž družil Klub amatérských výtvarníků z Rýmařova. Ke vzniku rýmařovské skupiny výrazně přispěla persekuce Jindřicha Štreita, sovineckého fotografa, tehdy neprávem soudně stíhaného.

Obě skupiny měly touhu uměním vyjadřovat pocity, spojovala je i nespokojenost s předrevolučním režimem. První výstava obou skupin se uskutečnila v roce 1982 po smrti neostalinisty a největšího sovětského kápa té éry Leonida Iljiče Brežněva.

První, i další výstavy probíhaly v plenéru. Ráno je umělci instalovali, po obědě zahajovali, a týž večer výstavy ukončovali. „Součástí výstav se především od druhé poloviny osmdesátých let staly koncerty undergroundových kapel,“ řekl Roman Karel. Některé skupiny měly na tu dobu velmi odvážné názvy, jako například Kunda, Choré vrány nebo V koupelně je břitva. Na výstavy i koncerty často dohlížela státní bezpečnost, a někdy nezůstalo jen u toho.

Nejdůležitější na takzvaných Uničovských party, které se staly významným fenoménem nejen severní a střední Moravy, byla přátelství uzavřená mezi „nepřizpůsobivými“ umělci. Publiku nabízely party alternativu k exponátům ve státních galeriích, které vystavovaly spíše jen zřídka kdy moderní umění, a už vůbec ne „závadné“ autory.

Ve svobodných podmínkách Octopus nabízí nahlédnutí do umění regionálních výtvarníků, a také seznamování s novými uměleckými směry. Po roce 1992 vzniklo Občanské sdružení Octopus Rýmařov. Členové sdružení vystavují aktivně v Rýmařově, Uničově, ale také jinde, doma i v cizině.

„Sluší se dodat, že Octopus tvoří jak lidé, kteří se věnují umění mimo své zaměstnání, tak profesionálové na volné noze,“ sdělil Karel. Jak dodal, rozdílnost autorů, technik, žánrů i témat a absolutní svoboda názorů skupinu nedělí, ale naopak spojuje a obohacuje.

Karel Janeček

POZNÁMKA: Blýská se na lepší časy?

K mým oblíbeným knihám patří volná trilogie o Helence Součkové. Mám pocit, že se mi autorka při psaní koukala přes rameno do života. U prvních dvou dílů jsem se i přes smutek nad ubohými časy hodně nasmála. Stejně jako hlavní hrdinka jsem v dětství prožívala schizofrenní výchovu, jinak mi aktuální události předkládali ve škole, jinak doma.

Stejně jako ona a její přátelé jsme ve studentských dobách vyhledávali každou aktivitu, která se aspoň trochu tvářila jako rebelie proti režimu. Folkové festivaly, jednodenní výstavy, sklepní koncerty. Dvacet let jsem se pak mezi umělci a uměním pohybovala pracovně. I tehdy mi poskytovalo obrovské potěšení, když jsme ukryti třeba pod hlavičkou svazu mládeže mohli uspořádat koncert folkaře s texty plnými dvojsmyslů nebo načerno rozmnožovat indexovou literaturu.

Těšilo nás, že se nám společnými silami podařilo obelstít soudruhy ideology, kteří každou podobnou akci ze svého červeného „hradu“ bedlivě kontrolovali. O dobrovolné organizátory ani o publikum tehdy nebývala nouze.

Třetí díl zmíněné literární trilogie se odehrává v reálném čase. Už se nesměju. Dostala mě hned jedna z prvních vět: „a pro delikátní vůni prvních francouzských parfémů jsme necítili ten závan síry“. Z nejlepších přátel se stali obchodní rivalové, dobrovolných organizátorů zajímavých akcí je jako šafránu. Zatím vítězí ta síra.

Jsem však od přírody optimista a podobná sdružení jako Octopus v Rýmařově, Flemmichova vila v Krnově a podobné mě naplňují nadějí, že možná už za dveřmi právě teď netrpělivě přešlapuje doba, kdy se lidé budou zase sdružovat, aby něco zábavného společně vyvedli. Bez otázky co za to.

Dita Voznicová