Kliknutím zvětšíteRodačka z Palkovic se pro Deník rozpovídala o tom, jaké bylo koncertovat na horách a o věcech, které plánuje do budoucna.
Jak se těšíte na svůj první „oficiální“ koncert po dlouhé době?
Těším se opravdu moc. Pro mě to znamená splnění takového koncertního snu – Heligonka je pro mě prestižní prostor, ve kterém jsem si přála hrát už delší dobu. Je mému srdci blízká. Jsem ráda, že naše fanoušky pozveme do tak příjemného prostředí. Původně měl být tento koncert spojen s malým československým turné, které jsme plánovali s Jurajem Hnilicou, ale to jsme nakonec kvůli nejisté covidové době zrušili.
Plánujete ho uskutečnit, když se restrikce již uvolňují?
Uvidíme. Já vždy říkám, že na všechno přijde ten správný čas. A jakmile to nastane, možná to bude na podzim, možná na jaře, tak začneme plánovat. Zjistila jsem, že není kam spěchat, nic mi neuteče. Pomalu se učím nic nedělat a žít v přítomném okamžiku.
Už v minulosti jste zmiňovala, že se to učíte. Jak vám to jde?
Myslím si, že se zlepšuju. Předtím jsem nedokázala sedět na jednom místě, ale s covidem přišel i partner a ten mi ukázal, že není potřeba být všude za každou cenu. Občas tu tendenci ještě mám, ale snažím se zpomalovat. Chci si užívat každý moment pořádně, nechci lítat mezi pěti různými schůzkami a pořád koukat na hodinky. Dnes už si tohle uvědomuju mnohem více.
Za sebou máte hodně cestování a hraní v ulicích. Chybí vám busking?
Myslím si, že už mi to stačilo. Buskovala jsem proto, že jsem začínala a v klubech mě nechtěli. Byla to pro mě taková zkouška, ulice mě naučila hrát a nebát se. Naposledy, v září 2020, jsme se s partnerem trochu vyhecovali – když jsme byli na dovolené v Sopotech, řekli jsme si, že si půjdeme zabuskovat spolu. Byla to neskutečná sranda. Je skvělé si z toho vytvořit společnou zá-bavu a dělat to pro radost, ale jinak samotnou mě to už moc neláká.
Proč vlastně máte spřežku ve svém uměleckém jméně? Souvisí to se zahraničím?
To byl takový můj výmysl, když jsem právě buskovala v zahraničí. Například Skot nebo Rakušan, samozřejmě myslím národnost, si prostě nezapamatuje „Katerina Koulakova“. Chtěla jsem pseu-donym, který by zněl mezinárodněji, byl kratší, ale zároveň by byl český a byla jsem to stále já. I přátelé doma mi většinou říkají Kačo nebo Kači, a tak z toho nakonec vzniklo Kaczi. Tím, že žiju blízko Polska, tak jsou spřežky časté, mi blízké a zároveň to „CZ“ značí Českou republiku. A to se mi moc líbí.
Tíhnete často k takovým netradičním formám hraní? Přece jen to buskování, koncerty na Lysé hoře, vystoupení za výlohou kavárny…
Já to nikdy vlastně neplánuju, přijde to ke mně samo. Covid mi otevřel nové možnosti, jak hudbu dělat jinak a ukázal mi, že se musím umět přizpůsobit, abych nepřišla o posluchače. Sama jsem byla překvapená, jaký byl zájem o koncert na horách. Je to zážitek pro všechny – lidé si vyšlápnou nahoru, dají si pivo a poslechnou si hudbu. Má to opravdu jinou atmosféru než ve městě a já hory miluju.
Vyrůstala jste v hudební rodině a od 13 let jste hrála v rodinné kapele. Nenapadlo vás ně-kdy, že byste chtěla jít jinou cestou?
Vůbec. Do hudby jsem byla zapálená už odmalička. Už ve školce jsem věděla, že chci být zpěvačka. A v tom jsem měla jasno až do dospělosti. Rodina mě vždycky maximálně podporovala a tím, že jsem s nimi mohla vystupovat, jsem nabrala velké zkušenosti. Lidovky se u nás hrály na každé oslavě, zpívalo se a hrálo. Neznáme to jinak.
S rodinou jste začínala na coverech, nějakou dobu jste pak zpívala anglicky sólo a později jste přešla na českou hudbu. Co vás k takové změně vedlo?
Hraní převzatých písniček, na kterých jsem vyrůstala, byla zábava a hodně mi to dalo. Ale s první láskou jsem v 17 letech začala skládat písničky a uvědomila jsem si, že je na čase jít si vlastní ces-tou. To jsem ještě skládala převážně anglicky, ale postupem času jsem začala cítit, že to pro mě nebylo autentické. Ten bod zlomu přišel ve chvíli, kdy jsem zpívala anglicky převážně v Česku a došlo mi, že mi lidé nerozumí. A já chtěla, aby mi rozuměli, a to celou dobu. Jsem ráda, že jsem se ve své hudbě našla, že zpívám v češtině a hlavně tady v regionu. Dělám to srdcem a tak to chci dělat vždy.
Umíte na čtyři hudební nástroje, ale neodmyslitelně k vám patří hlavně akordeon. Co vás na něm tak baví? Plánujete se učit na něco dalšího?
Je to takový můj maskot, moje součást. Když ho mám v ruce, cítím se být svobodná. Má velkou rozmanitost, co se týká zvuku, a také s ním dokážu pobavit různé publikum. To je důležité, protože můžu hrát například dětem ve školkách, i pro seniory. Jsem ráda, že jsem na něj díky dědovi začala hrát. Pořád mě láká něco nového, vždycky jsem si přála naučit se na bicí, ale teď bych se chtěla zaměřit hlavně na zdokonalování se v tom, co už umím. Prásknu ale, že se s přítelem učíme salsu. Je skvělé s ním sdílet tanec, ta radost je pak dvojnásobná.
To byl váš další spontánní nápad?
Ano. Začali jsme v listopadu minulý rok. První lekce nám odpadla, tak jsem si pustili video na YouTube a zjistili, že nás to moc baví. Už jsme dokonce i inspirací pro další kamarády, a to nám dělá velkou radost. Je to pro mě uvolnění, něco nového. Tím, že je hudba i mou prací, tak občas nástroje ráda odložím a zkusím něco jiného.
Jak jste se s přítelem vlastně seznámili?
To je vtipný příběh. Bylo to těsně před lockdownem a on si objednal mé vystoupení. Ještě přede mnou zrušil jiného muzikanta, protože mě doporučili společní přátelé. Byla to souhra několika ná-hod, abychom se skutečně potkali. A byť s hudbou nemá nic moc společného, za tu dobu, co jsme spolu, se naučil na kytaru a je moc šikovný. Dokonce se mnou začal skládat i texty – pomáhal mi například s písničkou „Planeta Země“, která už je venku a další písničky se chystají. Má úžasný dar a opravdu to se slovy umí.
Jaké jsou vaše budoucí plány? Další koncerty na horách?
Ano, v květnu plánujeme vydání nového singlu ke Dni matek. Bude to píseň s názvem „Máma” a věnujeme ji všem maminkám. Ve spolupráci s nadací Křídlení a Nezávodím-pomáhám ji společně s jejím videoklipem pokřtíme v rámci benefiční akce právě na Lysé hoře v pátek 13. května. Ve spolupráci s Českým rozhlasem připravujeme další koncert a možná i natáčení nového klipu. Díky finanční podpoře Nemovitostí Kauer připravujeme nové videoklipy ze studia. Těchto příležitostí si moc vážím. Mimoto budeme také 21. května hrát na festivalu Czech Music Crossroads. To je pro mě další splněný sen.
A co velké sny? Chcete v hudbě mířit až ke hvězdám?
Už asi ne. Kdysi jsem snila o tom, že jednou budu hrát ve Wembley. Určitě by to byl skvělý zážitek a velká věc, ale dnes už vím, co všechno obnáší živit se hudbou a říkám si, že nevím, jestli by mě to udělalo dlouhodobě šťastnější. Svůj život někde směřuji a přijímám, co ke mně přichází. V dnešní době se každý za něčím honí a já si myslím, že je spíš důležité si maličkostmi dělat každý den krásný a nemít hlavu v oblacích – shodou okolností je toto téma i jedné z mých nových písniček.
28
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
