Pavla Dostálová z Lajny: Internetové seriály se vymykají televizní tvorbě

Dcera bývalého ministra kultury Pavla Dostála v rozhovoru pro Deník mluvila nejen o tomto seriálu, který se natáčel v Havířově a v Ostravě, ale hereckého souboru Komorní scény Aréna zároveň prozradila, jaký je její vztah k Ostravě.

Proč jste vlastně přijala roli v seriálu Lajna? Velkou sportovní fanynkou přitom nejste…

Jak víte, že nejsem sportovní fanynkou? Nevypadám tak? Máte pravdu, občas se podívám na jezdecký parkur, ale tím mé fandění končí. Nabídku na roli v Lajně jsem nedostala, musela jsem projít castingem, na který mě upozornil režisér Vladimír Skórka. On byl prvním důvodem, proč jsem řekla „ano” tomuto projektu. S Vláďou jsem již nějaké věci dělala a ta práce byla velmi zábavná. Dalším důvodem bylo samozřejmě herecké obsazení plus nové zkušenosti. Nikdy předtím jsem seriál netočila.

Lajna zatím pobavila, ale nepřekvapila

Myslíte si, že vám tato role může pomoci ve vaší herecké kariéře?

Netuším, jestli mi může z natáčení Lajny plynout další práce, ale rozhodně natáčení pomůže mně osobně, protože jsem se zase učila něco nového. A co se ještě týká toho sportovního prostředí, do něj jsem pronikla opravdu jen povrchně. Navíc můj jediný kontakt s hokejisty na stadionu byl tehdy, kdy jsem omylem vtrhla do jejich šatny po tréninku. Prchla jsem. Rychle. (smích)

Proč jsou internetové seriály v současné době tak oblíbené? Co konkrétně diváky na nich láká?

Internetové seriály se vymykají a možná i vyhraňují vůči televizní tvorbě. To, co vidíme na internetu, si jen těžko umím představit v televizi, ať už mluvím o obsahu či formě. Na internetu si tvůrci můžou podle mého dovolit více. Neopakují se tam navíc pořád dokola stejné tváře a prostředí není omezeno na nemocnice či výslechovou místnost. To samozřejmě velmi zjednodušuju, ale je to podle mého problém dnešní televizní tvorby. Vše se slévá. Proto lidé přecházejí na internet.

Zdroj: Archiv Pavly Dostálové A našla byste i jiné důvody?

Navíc jsou seriály na internetu dostupnější. Díl si můžete pustit ve vlaku, v kavárně, doma… Celkově mám pocit, že televize z domácností postupně mizí nebo získávají pouze funkci monitorů. A obsah zajišťuje čím dál více právě internet.

Co vám ukázalo natáčení seriálu Lajna o sportovním prostředí, když jste do něj tak trochu nakoukla? Třeba ve srovnání s hereckým…

Já jsem při natáčení trávila takřka všechen čas na ošetřovně, protože hraji ošetřovatelku, takže jsem se samotným sportem do styku zas tak nepřišla. Respektive vůbec. Na hokejisty jsem opravdu narazila jen jednou, jak jsem již řekla. Samozřejmě ale můžete najít v herectví a sportu určité podobnosti. Stejně jak hokejista, tak herec pracuje v týmu a stejně jak sportovec potřebuje pravidelně trénovat, musí na sobě pracovat i herec. A troufám si říci, ačkoliv jsem to v rámci sportu nezažila, že počet vyplavených endorfinů po konci zápasu je velmi podobný počtu endorfinů herce při děkovačce.

V seriálu Vyšehrad, který se odehrává ve fotbalovém prostředí, zazněla spousta hlášek, jež následně doslova zlidověla. Máte pocit, že podobná situace může nastat i u Lajny?

Myslím si, že rozhodně. Hláškami je podle mě seriál prošpikován skrz na skrz. Ovšem díky skvělému scénáři Petra Kolečka nejsou tyhle hlášky jen účelové. Mají smysl v daných situacích a dodržují „jazyk“ konkrétních charakterů. Nemůžu vám prozrazovat hlášky z nových dílů, ale z prvního podle mě již zlidověla: „Jakou asi, ku-va, můžeš mít cestu do Havířova?” Tuto hlášku jsem zaslechla již několikrát, nejen v Ostravě.

Jste také členkou ostravského divadla Komorní scéna Aréna. Která z inscenací, v níž účinkujete, je dosud vaše nejoblíbenější?

Já moc neumím oddělit samotnou roli od procesu zkoušení. Takže pokud je zkoušení zábavné, uvolněné a poctivé, mám tu roli ráda a naopak. Mě osobně moc bavila postava Nataši v Neuvěřitelných příhodách Julie a Nataši, což je dáno i tím, že to byla má první role tady. Velmi jsem si oblíbila i Jelenu v Ruské zavařenině, kterou jsem přebrala za Petru Kocmanovou, která tehdy čekala Medušku. Bohužel ani na jednu inscenaci vás nemůžu pozvat, protože měly již derniéru. Ze současného repertoáru mám asi nejraději Smíření a teď zkoušíme Tři sestry, kde hraji Mášu, kterou jsem si vždy zahrát chtěla, takže si myslím, že do výčtu oblíbených rolí přibude další. Uvidíme.

Zdroj: Archiv Pavly Dostálové

Vyrůstala jste v Olomouci, hostovala jste v pražských divadlech, v jiných rozhovorech jste už přiznala, že se vám na Ostravu zvyká těžko. Už jste si tedy zvykla? V čem je podle vás její specifičnost?

To je zvláštní, jednou jsem v jednom rozhovoru řekla, že je mi zatím Ostrava cizí a od té doby se to se mnou táhne. (smích) V každém rozhovoru se mě na to někdo ptá. Já jsem si k Ostravě už vztah našla, ale bohužel to není město, kde bych chtěla trvale zůstat.

Můžete upřesnit?

Jde o pocit, který se jen těžko popisuje. Někam přijdete a cítíte se tam jako doma. A to bohužel v Ostravě já necítím. Ale neznamená to, že ji nemám ráda. Mám. Poznala jsem tu spoustu zábavných a zajímavých lidí, krásných míst, super podniků, hezkou přírodu. A jestli jsem vypozorovala nějakou specifičnost u Ostravanů? Tak zaprvé, celý národ dává přízvuk na první slabiku, v Ostravě je to až na předposlední, tím už jste dost specifičtí. (smích) Jste podle mě více upřímní, otevření a houževnatí. Jako ty vaše tři vykřičníky.

PETR BIDZINSKI