Při posledním setkání s čtenáři v krnovské knihovně Pavel Hénik prozradil, že jako spisovatel nesází ani tak na spontaneitu a intuici, jako spíš na řemeslo a důslednou přípravu.

Jak dlouho jste svůj nový román Korporace připravoval?
Čím déle se psaní románů věnuji, tím více mě baví si podklady pro knihu pečlivě nashromáždit dopředu a pak teprve začít psát. Původní námět mě napadl před více než deseti lety. Z toho tématu jsem nejprve vyloupl jednu z postav a tak vznikli Manekýni, má románová prvotina. Pro Korporaci jsem pak průběžně sbíral články a dělal si rešerše na internetu a na sociálních sítích. Před započetím psaní první verze románu jsem měl přes sto dvacet stránek poznámek, nahozených dialogů a popisů situací. 

Herec Štěpán Kozub
Není důvod z Ostravy odcházet, říká mladá herecká hvězda Štěpán Kozub

Měl jste Korporaci rozkreslenou do story boardu?
Příběh se odehrává v průběhu čtyř dnů, během nichž dojde v ději k řadě zvratů, osudy jednotlivých protagonistů se komplikovaně proplétají a plné rozuzlení se čtenář dozví až na samém konci. Celou story jsem měl dopředu vymyšlenou skoro až do posledního detailu. Za tím účelem jsem si nakreslil několik schémat s chlívečky a šipkami určujícími tok děje.

Držel jste v rámci příprav v ruce zákon o obchodních korporacích? Nebo je korporace v názvu spíš alegorií či metaforou?
Má románová Korporace je metaforou pro fiktivní konglomerátní firmu nadnárodních rozměrů, která prorostla politikou a společností natolik, že se stala jejich nedílnou součástí. Původně jsem chtěl psát jen o korporátním tlaku na jedince, s postupem let jsem ale téma vyzdvihl tak říkajíc o patro výš a zkoumám vztahy v trojúhelníku korporace jedinec- společnost.

Mají vaši hrdinové kromě vlastností také tvář, když o nich píšete? Přehráváte si při psaní v hlavě jejich dialogy a příběhy formou audio nebo video?
Postavám věnuji velkou pozornost, ale raději v dialozích a situacích. Nerad lidi explicitně popisuji, spíše nechávám prostor představivosti čtenáře, aby si je vykreslil sám. Když píši, živě si vizualizuji scény, dívám se na ně skoro až filmově. Dialogy si pak čtu několikrát nahlas a zkoumám, jak „mi to leze z pusy ven“ a dost často přepisuji a většinou zkracuji. Už jsem se poučil autor se nesmí bát škrtat. 

Do Karlova pod Pradědem dorazila největší rolba na světě: Prinoth Beast. Můžete ji vidět v akci každý den dvakrát, před denním i večerním lyžováním u lanovek Karlov Ski Express a Roháč Express.
PODÍVEJTE SE: Ve Vraclávku je po sezoně, v Karlově testují největší rolbu světa

Váš první román Manekýni se odehrává v prostředí módního průmyslu, kterým jste na rozdíl od běžného čtenáře osobně prošel. Práce, která člověka nějak semele a pozmění je ale princip, který se dá zažít ve většině profesí. Nakolik prostředí Korporace odpovídá zkušenostem čtenářů?
Jak jsem již zmínil, má korporace je fiktivní strukturální slepenec, v němž někdo může vidět Siemens, jiný třeba Agrofert. Já to záměrně nechávám anonymní, a snad i díky toho čtenáři snadno nacházejí paralely v reálném životě.

A je román v něčem autobiografický?
Nečekejte zpověď, u kterých sexuálních scén jsem čerpal z osobního života ;-) Částečným předobrazem hlavního protagonisty byl jeden můj kamarád. Stejně tak předobrazem dalších postav byly kousky charakterů jiných lidí, které jsem v životě potkal. Je to dost velký mix. Stoprocentním obtiskem reality není však žádný z protagonistů. A abych čtenáře trochu zmátl, vždy se kus sebe snažím dostat do více postav. V „klasické“ korporaci jsem ale nikdy nepracoval.

Jaký máte k hlavnímu hrdinovi knihy vztah? Má být čtenářům sympatický, nebo spíš vyvolat smíšené pocity a provokovat k zamyšlení?
Příběh popisuje život mladého úspěšného manažera Adama, který tvrdě narazí. V románu mu záměrně dost ubližuji, dějí se mu všemožné nepříjemné věci. Adam je sice spolutvůrcem korporátního zla, ale zároveň je i jeho obětí a nakonec prochází velkou proměnou, a věřím, že čtenář si k němu utvoří kladný vztah. Prostřednictvím interakcí Adama s ostatními postavami poznáváme svět budoucnosti, která se zdá mrazivě blízko. 

Fotografie z roku 1950, která má na rubu razítko krnovského fotoateliéru. Díky této indicii se podařilo v Krnově vypátrat potomky volyňských Čechů Bohuslava a Olgy Čepkových, kteří za holokaustu prokázali lidskost a statečnost.
V Krnově ožil příběh z období holokaustu, lidé pomáhali hledat zachránce rodiny

Reflex úryvek vašeho románu nominoval na Bad Sex Award, neboli jakousi anticenu pro autory erotických scén. Hrdě se k ní hlásíte. Není tu riziko, že ti méně trpěliví čtenáři si podle pár řádků vytržených z kontextu udělají názor na celou knihu
Je statisticky ověřeno, že sex knihy neprodává. Vlastně jim spíš škodí. Těch pár výjimek, jako různé „odstíny šedi“, jsou opravdu výjimky. Čím déle se psaní věnuji, tím méně beru popisy sexu jako formu provokace, jak jsem k tomu přistupoval dříve. Nyní sex používám spíš jako jeden z prostředků posunu děje. V Korporaci jsem řadu sexuálních scén vyškrtl. Zbylo jen to nejnutnější, romantická erotika z růžové knihovny to ale rozhodně není. Baví mě, když Reflex vybere jednu z těch záměrně odporných sexuálních scén a dá ji do žebříčku odporných sexuálních scén. To jen potvrzuje to, že se mi daná scéna povedla vykreslit obstojně odpudivě. Jaký obrázek si udělá čtenář toho článku, to už nemohu ovlivnit, tak proč se tím trápit?

Je pro autora obtížné převádět erotiku do slov?
Domnívám se, že popis sexu je jedna z nejtěžších disciplín. Je nesnadné odhadnout míru detailu a délku popisu erotických scén. Hodně záleží též na kontextu, do kterého je sex vložen. Zkrátka sex není sázka na jistotu, ale spíše na nejistotu. Nikdy totiž nevíte, jak to čtenáři přijmou, a sexem v příběhu jich můžete více ztratit než získat.

Nejčastěji jste označován jako spisovatel, ale určitě by vám slušel i cestovatel nebo světoběžník. Nemyslím práci v textilním průmyslu na Novém Zélandu nebo v Číně, ale spíš vaše baťůžkářské výpravy na potenciálně nebezpečné cesty typu Mexiko, Nikaragua nebo Kolumbie. Z vašich fotek a vyprávění není zřejmé, co na těch cestách vlastně hledáte.
Cestuji rád a hodně, a ano, vybírám si spíše netradiční, řekněme dobrodružnější destinace. Jezdím většinou na vlastní pěst, tedy bez cestovky nebo agentury, v nebezpečných oblastech si ale najímám místní průvodce. Cestování s batohem na zádech vyžaduje přípravu, přináší nepohodlí, obsahuje i určitou míru rizika a je někdy dost unavující. Ocitl jsem se i v situacích, kdy jsem měl vysloveně strach. Ale pokaždé, když se vrátím z nějaké náročné výpravy, se cítím nějakým způsobem obohacený. Cestování beru jako nejintenzivnější způsob, jak poznávat život a též sám sebe. A to je asi můj hlavní důvod cestování poznání. 

Pavel Hénik má rád dobrodružné cestování. Snímek je z vrcholu sopky Damávand, nejvyšší hory Íránu. S vrcholem v nadmořské výšce 5610 metrů je zároveň nejvyšší sopkou Asie.Zdroj: Martin Hruška

Neláká vás to přejít už z hostelů do hotelů?
I přes svůj věk se pořád ještě na pohodlné hotely cítím hodně mladý. Každý rok na jaře obuji tenisky a pokusím se vyběhnout schody na Vítkov. Pokud to dám až nahoru, říkám si, že to se mnou není ještě tak zlé. Pak si na záda hodím pětadvaceti kilový batoh a zkusím ty schody vyjít, aniž bych se zadýchal. To jsou mé dva testy fyzičky. Dokud mi tělo vynese batoh na Vítkov, tak mám ještě na cestování s kufrem na kolečkách dost času.

Můžete srovnat, jak se liší život v Krnově a život v Praze?
Do toho bych se nerad pouštěl. V Krnově nežiji od čtrnácti let a chci se vyhnout nějakému obecnému srovnání. Na Krnov vzpomínám hodně romanticky, prožil jsem zde hezké dětství. Bez internetu byla mou informační sítí knihovna, kam jsem chodil hrozně rád. Nyní už přes deset let žiji v Praze, to je úplně jiný svět a doba se též nesmírně změnila. Dnešní společnost je hodně polarizovaná a za nejtěžší asi považuji neuvíznout v nějaké sociální bublině. Máme sice demokracii, můžeme si říkat, co nás napadne, ale místo dialogu se veřejná debata proměnila ve dvoustranný monolog. Věřím ale, že lidi brzy prozří, a zase si začnou vzájemně naslouchat. 

Řidičky v Zábřehu demolovaly dopravní značky na ostrůvcích
Řidičky v Zábřehu zdemolovaly značky. Podívejte se na tu spoušť

Nedá mi to, abych na závěr nepřeklopil citaci z vaší tiskové zprávy do otázky: Jakým směrem se může vyvíjet naše společnost v nejbližších letech?
Já doufám, že naše společnost neskončí jako ta v mé knize. Lidé nesmějí přestat kriticky myslet, musejí se zajímat o dění nejen u nás doma, ale i ve světě. Měli by cestovat, poznávat jiné kultury, překonávat hranice všednosti i své soukromé strachy. A v neposlední řadě by se neměli přestat chtít rozvíjet. Pokud se všechno tohle naplní, nemám o zářnosti naší budoucnosti pochybnosti. Jaká je ale pravděpodobnost, že se tak stane? 

VIZITKA

Pavel Hénik

Autor mnoha protikladů a neotřelý cestovatel. Původem z Krnova, oklikou přes Nový Zéland se dostal do Prahy, kde nyní pracuje v České televizi ve výrobě. V roce 2017 vydal románovou prvotinu Manekýni. Vloni mu vyšly dvě povídky v autorsky namluvené audioknize Vzkazy nahlas. Na sklonku loňského roku též vydal svůj druhý román KORPORAC€.

ROMÁN


Román KORPORAC€

KORPORAC€ je thriller prošpikovaný akcí, napětím, dějovými zvraty a filozofickými proklamacemi samozvaných mesiášů. Byť se jedná o jakési „sociální sci-fi“ (řečeno slovy jednoho z hrdinů románu), jde vlastně o aktuální příběh, který vede k zamyšlení, jakým směrem se může naše evropská společnost v nejbližších letech vyvíjet.