Literární soutěž: Pošli to dál…až do stodoly! Zapojte se také

Do projektu, na jehož konci bude spousta slávy, spojené s publicitou a fériemi na ostravské Stodolní ulici, vložilo svůj um celkem čtrnáct známých prozaiků, básníků, písničkářů, ale i filmařů a literárních teoretiků.

Připravili hru, do níž se může zapojit úplně každý, stačí si vybrat „rozehrávku" v podobě prozaického odstavce, sloky básničky či písničky, a dopsat k ní pokračování – vlastní odstavec nebo sloku. Fantazii se meze nekladou, rozvíjet dějové zápletky i poetické scenérie je možné naprosto libovolně. Stejně tak se lze rozhodnout i pro kteréhokoliv z „rozehrávačů", pokud vás políbí Múza, staňte se klidně spoluautorem všech. Budete-li až třetím, čtvrtým nebo dalším přispívatelem za „rozehrávačem", na vašich šancích to nic nemění. Pokaždé navazujte na celek, nikoliv pouze na první „rozehrávku".

Při konečné selekci, kdy se dostanou ke slovu literární teoretici, tak spíše dosáhnete mety nejvyšší – otištění některého z vašich literárních počinů v časopise Obce spisovatelů Průhledy.

1. Rozehrávač: Pavel Dobeš

Královéhradecký textař, hudebník a skladatel s ostravskými kořeny. Napsal stovky písniček a vydal čtrnáct hudebních alb; knihami Sedí Toník na verpánku, Něco o Americe a Gibraltar zabrousil také do literatury. 

Zde je jeho písňová „rozehrávka":

Složenky, složenky,
jsou naše nejvěrnější milenky, milenky,
i kdybys o ně málo stál, málo stál,
přečkají s tebou kriminál, kriminál,
i kdybys o ně málo stál, málo stál,
přečkají s tebou kriminál!

Účtenky, účtenky,
to jsou do chudých krajů letenky, letenky, .....................

1. Hráč: Šantrůčková Eva

Zde je její příspěvek:

…i kdybys ses na ně vykašlal, vykašlal,
seženou si tě jak naschvál, jak naschvál,
i kdybys ses na ně vykašlal, vykašlal,
seženou si tě jak naschvál, jak naschvál.

Halenky, halenky,
jsou ženských ňader ochranky, ochranky,
i kdybys sis na ně šáhnout přál, šáhnout přál,
nechají tě stát opodál, opodál,
i kdybys sis na ně šáhnout přál, šáhnout přál,
nechají tě stát opodál, opodál, …

2. Hráč: Martina Kopecká

Zde je její příspěvek:

Účtenky, účtenky,
to jsou do chudých krajů letenky, letenky, 
Strnule stojíš opodál, opodál,
vítr je přec k tobě zavál, k tobě zavál,
strnule stojíš opodál, opodál,
vítr je přec k tobě zavál!

Doklady, doklady,
jsou naše důležité poklady, poklady,
a i když ses o ně moc bál, moc bál,
někdo je čmajzl, prostě vzal, prostě vzal,
a i když ses o ně moc bál!

Daňové přiznání,
paniku, strach, hrůzu nám nahání,
úředník v úřadu se smál, se smál,
žes to své přiznání nepodal, nepodal, (nepřiznal)
úředník v úřadu se smál, se smál,
žes to své přiznání nepodal! (nepřiznal)

Faktury, faktury,
zaplať jim neb budeš mít fraktury,
nové zboží bez peněz brals, bez brals,
dluhy sis kolem nadělal, nadělal,
nové zboží bez peněz brals, peněz brals,
dluhy sis kolem nadělal!

Peníze, peníze,
jsou pro všechny jistota, devize,
o každou korunu ses pral, ses pral,
nikdo ti zdarma nic nedal, nic nedal,
o každou korunu ses pral, ses pral,
nikdo ti zdarma nic nedal!…

3. Hráč: Gabriela Stašová

Složenky, složenky,
jsou naše nejvěrnější milenky, milenky,
i kdybys o ně málo stál, málo stál,
přečkají s tebou kriminál, kriminál,
i kdybys o ně málo stál, málo stál,
přečkají s tebou kriminál!

Účtenky, účtenky,
to jsou do chudých krajů letenky, letenky,
a když budeš s nimi létat dál, létat dál,
řekneš si „Zlatý kriminál, kriminál,"
a když budeš s nimi létat dál, létat dál,
řekneš si už jen „Krucinál!"

Děvenky, děvenky,
jediné nejsou mé milenky, milenky,
i když jsem o ně hodně stál, hodně stál,
i když bych celičké fakt je bral, fakt je bral,
mezitím stojím jen opodál, opodál,
účtenek, složenek král!

4. Hráč: Marta Šomanová

Zde je její příspěvek:

Domovy, všechny domovy,
dávají lidem krásné okovy, okovy,
co, i když obejdeme celý svět, celý svět,
nutí člověka navrátit se zpět, navrátit se zpět,
co, i když obejdeme celý svět, celý svět,
nutí člověka navrátit se zpět!

Dětičky, naše dětičky,
mají milující babičky, babičky,
co z barevných klubek nití, klubek nití,
spřádají celé naše žití, naše žití,
co z barevných klubek nití, klubek nití,
spřádají celé naše žití!

Maminky, vaše maminky,
trpí neposlušné tatínky, tatínky,
potřebujíc šém jak bájný Golem, bájný Golem,
by je muži netrápili "láskybolem", "láskybolem",
potřebujíc šém jak bájný Golem, bájný Golem,
by je muži netrápili "láskybolem"!

Osudy, lidské osudy,
odhalují nádhery i obludy, i obludy,
výsledky rozvodů, závoje pro nevěsty, pro nevěsty,
ukazujíc nelehké či pravé cesty, pravé cesty,
výsledky rozvodů, závoje pro nevěsty, pro nevěsty,
ukazujíc nelehké či pravé cesty!

Válka, hrůzná válka,
je v rukou lidstva napřažená pálka, napražená pálka,
kdy míčem stávají se koule z děla, koule z děla,
kdo sečte všechna mrtvá těla, mrtvá těla,
obrněné tanky či letouny a děla, letouny a děla,
kdo sečte všechna mrtvá těla…

2. Rozehrávač: Miroslav Sehnal

Prozaik, scénárista, dramatik. Debutoval v patnácti letech v časopise Větrník a v Československém rozhlase, pro který napsal okolo 200 fejetonů a krátkých povídek. Vydal desítku knih, je autorem prozaické části satirické ságy Hodinu před svítáním, V hodině svítání, Hodinu pod drnem, Hodinu v nebi a Hodinu v pekle. Jeho texty jsou překládány do Polštiny, Němčiny i Arabštiny.

Zde je jeho prozaická „rozehrávka":

Do banky vstoupil svalnatý muž, byl zamračený, na hlavě měl černou čepici s kšiltem, naraženým až k obočí. Všechny nás beze slova minul, šel rovnou k přepážce, z igelitové tašky se sloganem NAKUPUJTE HEZKY ČESKY vytáhl revolver. Přitiskl čelo k tlustému sklu, jak vzrušeně dýchal, objevovaly se na něm flíčky sražené páry, které vzápětí zase rychle mizely.

„Nedělejte hlouposti!" varoval nás přiškrceným hlasem. „Chci jen peníze!"
Otvorem ve skle, vyřezaným nízko nad pultem, procpal k referentce zmuchlanou igelitku.
„Plnou!" poručil, jako kdyby si přišel natankovat benzín.
Referentka zbledla, bez pohnutí civěla do hlavně revolveru. Drážky, vysoustružené v jejím nitru, se jí před očima otáčely jako hypnotická spirála, a možná tak na ni i působily, v obličeji měla najednou zvláštní zatvrzelost.
„Nic vám nedám!" vřískla odhodlaně ......................

1. Hráč: Lucie Štrajtová

Zde je její příspěvek:

Na chvíli jsem byla ohromena její statečností a asi jsem i pokývla hlavou na důkaz uznání. Celé toto mé rozpoložení trvalo pár vteřin. Dvacet? Třicet? Pak jsem si však pomyslela, jak je ta ženská neuvěřitelně hloupá, protože riskuje. A kvůli čemu? Vždyť ty peníze ani nejsou její.

„Naval prachy, já je fakt potřebuju," chování muže s revolverem se změnilo. Zpočátku, ač na mě působil zoufale, jsem si říkala, že by snad nikomu nemusel ublížit. Hloupá idea vzhledem ke skutečnosti, že tu teď mával zbraní. Teď jsem si jeho neškodností až tak úplně jistá nebyla.

„Já si nenechám vyhrožovat," přitvrdila referentka a složila ruce na vzdouvajícím se poprsí. Ušklíbla se a švihla po něm pohrdlivým pohledem.

Řekla bych, že všichni přítomní hodnotili situaci. Nikdo se neodvažoval ani ceknout, zakašlat či na sebe jakkoli strhnout pozornost. Nikdo až na referentku.

Muž stáhl obočí a ze rtů se mu vytvořila úzká čára, která připomínala jizvu. Zdálo se, že přemýšlí. Mírně sklonil revolver. Po dalších pár vteřinách (všichni vypadali jako nehybné sochy a tento dojem narušovalo jen občasné hluboké nadechnutí nebo zamrkání) jeho ruka získala předešlou jistotu, on opět namířil na referentku a nadechl se.

„Co bude? Zastřelíte mě, jo? Tss," provokovala tak, až mi běhal mráz po zádech a nejraději bych tento pitomý film přepnula, jenže to nešlo, byla jsem jedním z aktérů v improvizované hře.

„Máte poslední možnost," pronesl klidně, jistě a odhodlaně, „jinak to zmáčknu."

Referentka chvíli hleděla na muže, pak prolétla očima pár přítomných a natáhla ruku.

Vše se pak seběhlo docela rychle: žena za přepážkou plnila igelitku bankovkami, podala ji svalnatci, který ji uchopil a začal couvat ke dveřím. Musela jsem obdivovat jeho rychlost a klid.

Pak – když zmizel, aniž by vystřelil a někoho zranil – začaly lidské sochy ožívat, některé plakaly, jiné nadávaly nad nehorázností, další ho proklínaly a přály mu kriminál, některé polemizovaly o jeho původu, charakteru a pohnutkách, jiné se třásly a některé dělaly skoro všechno, co jsem tu vyjmenovala. Někdo zavolal policii. Dojeli rychle.

Byla jsem vděčná, že si mě všimli téměř okamžitě. Stručně (protože se mi chtělo na záchod a hlavně jsem měla zpoždění – to zas bude řečí…) jsem převyprávěla svou verzi bizarního dramatu, ukázala jim svůj občanský průkaz, aby si opsali údaje a dovolila jim zapsat si mé telefonní číslo.

Konečně jsem byla volná…

2. Hráč: Halka Richtarová

Zde je její příspěvek:

Vyšla jsem před banku, na okamžik mě oslnilo ostré slunce.

„Přispějete nám?" oslovil mě něčí naléhavý hlas. „Uděláte dobrý skutek."

Než jsem přivykla záplavě světla, viděla jsem jen rozmazanou siluetu, z níž se po chvíli vyloupla postava zanedbaně vyhlížejícího muže.

„Dostanete dárek," strčil mi před obličej plastový košík s nějakou veteší. „Tak co, pomůžete? Je to na nemocné…"

Byla jsem zaskočená, vše se seběhlo příliš rychle. Rozpačitě jsem polkla a hrábla automaticky pro peněženku. S omluvným výrazem jsem držela v prstech padesátikorunu.

„Bude to stačit?" Znělo to, jako kdybych si kupovala drogy.

Sáhl hbitě po minci, sevřel ji pevně ve špinavé dlani. „Pánbůh zaplať, paninko!" vycenil na mě řadu zčernalých zubů.

Zatřásl demonstrativně košíkem a sípavě si odkašlal. „Vyberte si něco na památku…"

Zalovila jsem ve skrumáži zaprášených drobných předmětů, v prstech mi uvízla skořápka z ořechu s kouskem knotu zalitého voskem.

Muž si mě přestal všímat, zamířil bez rozloučení k nedalekému kiosku. Než jsem přešla náměstí, ještě jednou jsem se za ním ohlédla. Vypadal šťastně, z krabice levného vína se právě snažil odkousnout roh.

3. Hráč: Marta Šomanová

Zde je její příspěvek:

,,Kde jsi byla tak dlouho? Ale pravdu, nebudu zase poslouchat tvé lži!" Spustil na ni manžel po návratu z banky.¨

Několikrát mu vyprávěla svůj hrůzný zážitek s lupičem v bance, ale on jen nevěřícně pokyvoval hlavou a říkal stále dokola: ,,To není možný, to není možný."

Proč mu záleželo na tom, kde se staví jeho žena a proč byl tak rozčilený jí skutečně nešlo do hlavy. Jiné ženy chodí ke kadeřníkovi, na modeláž nehtů, na manikuru a pedikuru, zkrátka "do salonu krásy" nebo mají milence či kamarádku, které se mohou vyplakat na rameni a postěžovat si, jaký je to těžký život s žárlivým manželem, který je navíc nezaměstnaný a věčně připitý. A ona, slušná žena a matka jeho dvou synů, sedí doma zavřená celé dny na mateřské dovolené, a když si chci konečně vyrazit koupit něco na sebe, tak zjistí, že nemá doma peníze a musí jít do banky vybrat "nějakou tu korunu".

To ale představuje spoustu starostí jako komu svěřit své děti, co jim nachystat na svačinu a jak šetrně sdělit svému nepracujícímu, vzteklému a podezíravému manželovi, že si jde něco koupit, že je jí vše malé, zkrátka, že "nemá co na sebe".

Lída věděla, že jí to bude vyčteno, i když se o vše kolem postará, a že manžel bude žárlit i na jejich souseda, kterého pozdraví u výtahu. Sleduje ji všude, doma, na zahradě i na nákupech. Bez jeho vědomí si nemůže dát nic do nákupního košíku, protože je schopný ji natolik ztrapnit před lidma, že se s ní začne hádat, že to nepotřebují nebo, že je to drahé. Tomu se říká omezování osobní svobody. Však matka jí dobře radila:,, Liduško, neber si ho, Franta je hodnější a chalupu má také." Neposlechla ji a řídila se hlasem svého srdce místo rozumem.

Je ženou na mateřské dovolené. Sice neví proč se tomu říká dovolená, když jediný, kdo si dovoluje je její manžel Karel, a to na ni, tak i na kluky. Ona ví, že jsou to malí rošťáci, ale jsou to kluci a malí k tomu. Už jim bylo pět let, uteklo to jako voda a ona si to dobře uvědomovala, protože celých pět let jsou kluci její radostí a manžel Karel tyranem, který ji ničí psychicky. Uvědomovala si to, ale komu se svěřit? Nemocné matce určitě ne, to by ji "zabilo". A tak trpí a mlčí v roli hodné manželky a matky a mučedníka zároveň.

,,Tak byla jsi v té bance nebo ne? Vždyť sis nic nekoupila! Tak kde to máš? A kolik jsi vůbec vybrala?" Zasypal ji spoustou otázek. ,,Už jsem ti říkala, že tam došlo k přepadení, po loupeži nás vedoucí pobočky požádala, abychom opustili po výslechu banku a úspory si přišli vybrat následující den," řekla na svoji obhajobu.

,,Po jakém výslechu? To mi chceš namluvit, že má žena je korunní svědek zločinu? Tys jako mluvila s policiií a jako cos jim řekla? Tak dozvím se to!" Ječel po ní Karel.

,,Nekřič po mě nebo půjdu k matce. Ano popsala jsem pachatele jak nejlépe to šlo. Byl to svalnatý muž, byl zamračený, na hlavě měl černou čepici s kšiltem, naraženým až k obočí, takový urostlý zrovna jako ty Karle. A obdivovala jsem pokladní, která byla tak statečná, až jsem si v jedné chvíli myslela, že ji fakt zastřelí. Neudělal to, ale vypadalo to zle. Mířil jí na obličej a ona si chudák ženská asi nakonec uvědomila, že žijeme jen jednou, a že ty peníze nejsou ani její, ale banky, a tak mu je dala," vysvětlovala manželovi klidným hlasem.

Byl nervozní stále více, až jí to bylo nepříjemné. Uklidňovala ho, ale neúspěšně. Byl tak rozčilený, že si vytáhl láhev rumu z baru v obýváku a pil jednu skleničku za druhou, jako by to byla voda. Nakonec prohlásil: ,,Doufám, že z toho rumu neoslepnu jako ten chudák z Havířova, když se už na chlast i umírá. To by se ti hodilo co, ty potvoro! Zdědit po mě chalupu, sad i les, najít si nového chlapa. Ale tůdle! Tu radost ti neudělám… Má ta láhev vůbec kolek nebo je to ještě z minulého roku?"

,,Ten rum sis koupil sám, po tobě nic nechci, nikoho jiného nemám a nebuď sprostý, uslyší tě kluci. Toho lupiče jsem myslím popsala policiii dokonale, dají mi vědět jak ho dopadnou. Musím myslet na to, že tvrdil, že ty peníze potřebuje. Zajímalo by mě na co… Ale to se asi brzy dozvíme z televize."

Karel se odpotácel značně opilý do koupelny, kde nechal naplno puštěnou vodu do vany. Potom si umyl ruce, vytáhl špinavé prádlo z prádelního koše a hodil jej na podlahu. Lída vše sledovala otevřenými dveřmi z kuchyně. Poté k ní přistoupil, naklonil se, uchopil ji pevně stisknul svýma silnýma rukama obě její zápěstí a zatřepal s ní. Cítila závan rumu. Byla přísná abstinentka, nikdy si nedala ani skleničku vína, teda až na Silvestr a Nový rok.

,,Auuuu, nech mě, to bolí… Chceš mi snad něco říct?" Zeptala se rozpačitě.
Karel na to: ,,To není možný, že jsi byla v té bance…"
,,A proč by to jako nebylo možný?" Zeptala se Lída.
,,Protože já tam byl a tebe jsem si nevšiml, měl jsem oči jenom pro tu pokladní nebo referentku, nebo co byla ta ženská zač."

Teprve, když přinesl z komory igelitku plnou papírových bankovek, tak jí to došlo.

,,Karle, jak jsi mohl?" Křičela Lída z plných plic, aby ji slyšely její kluci a on si k ní nic nedovolil.

Z dětského pokoje se však ozvala jen znělka večerníčku…

3. Rozehrávač: Břetislav Uhlář

Publicista, scénárista, básník. Je absolventem Pedagogické fakulty v Ostravě a pražské DAMU, kde vystudoval teorii dramatických umění a umělecké kritiky. Vydal desítku básnických sbírek, je autorem poetické části satirické ságy Hodinu před svítáním, V hodině svítání, Hodinu pod drnem, Hodinu v nebi a Hodinu v pekle. Jeho texty jsou překládány do Polštiny, Němčiny i Arabštiny.

Zde je jeho poetická „rozehrávka":

Mezi regály
v Bille
Líbat se
je milé
Ale co když máte
opravdový hlad
Vyměníte horké rty
za mrazivé eskymo
Velké jablko zakousnete
byť není vinno
S city si nelze
zahrávat .....................

1. Hráč: Eva Šantrůčková

Zde je její příspěvek:

Jsem jako zvadlá
květina
když vzdálíš se dál
než do kina
Tak to chodí
a nejen na zemi
milenci i hvězdy
jsou občas
ve vesmíru ztraceni
Něco se končí
jiné začíná…

2. Hráč: Hilbert Škapa

Zde je jeho příspěvek:

S city si nelze zahrávat
to je těžké se rozhodovat
logické řešení vyhledavát.

Věk napoví co je lepší - mládí to ví.
Láska hory přenáší - žaludek počká si…

3. Hráč: Melanie Chodúrová

Zde je její příspěvek:

Každý nový začátek je věru velmi  krásný,
život tvůj na krátkou chvíli lze přirovnat k básni.
Však báseň nemá nekonečný počet slok…

Rýmy jednoho dne dojdou
múza opustí tě…
Najednou se octneš sám
ve zcela prázdném bytě…

Co s životem dál?
Postavit se znovu na pomyslnou startovní čáru života
a nebo už navždy zůstane tvým věrným druhem samota…?

4. Hráč: Martina Kopecká

Zde je její příspěvek:

S city si nelze
zahrávat
mezi regály
jen postávat.
Hlad to je potvora veliká,
nikdo si na něj rád nezvyká.
Oči, ty všechno by snědly,
knedlíky z lednice, bedny.
Navzdory líbání,
hlady mi kručí,
nad tvrdým rohlíkem
břicho mi skučí.
Bojovník hladový
o žvanec bojuje,
co strčí do koše,
na co má, kupuje.
Procházka po Bille
je tolik příjemná,
když nosem nasáváš
grilovaná stehna.
Slaný polibek od salámu,
ukraden v blízkosti regálu,
chuťové buňky rozbouřil,
dobře jsem v Bille nakoupil.

5. Hráč: Sylvie Gadulová

Zde je její příspěvek:

Mezi výpary
v Bille
Jen maso kolem
shnilé
Jak chcete tady
city studovat ?
Utíkáme rychle pryč
je tady nemilo
Jiný market vybereme
byť by byl daleko
S jídlem si nelze zahrávat
Ani tady … v Česku
Teď líbáme se v Tescu

4. Rozehrávač: Arnošt Vašíček

Prozaik, scénárista, záhadolog. Vydal na tři desítky knížek, v nichž hlavní roli hraje tajemno, napsal scénáře k bezmála stovce dokumentárních filmů; třináctidílným seriálem Strážce duší nebo třídílným thrillerem Ďáblova lest vnesl napětí také na televizní obrazovku.

Zde je jeho prozaická „rozehrávka", která vás má inspirovat k jejímu dalšímu pokračování:

Rozlehlý pozemek ležel daleko za vesnicí. Vedla k němu prašná cesta, svíraná z obou stran lány ještě nedozrálého ječmene. Tomáš došel k zrezivělé bráně a pravou nohou vkročil na své budoucí panství.

Golfové hřiště to rozhodně nebylo. Ani vysoká tráva nedokázala zakrýt, že zem je zvrásněná řadami nízkých podlouhlých pahorků. Na jejich okraji stál malý domek z přírodního kamene. Střecha potřebovala opravit, ale zdi sálaly starosvětskou eleganci.

Tomáš věděl, že oprýskané dveře nejsou zamknuty. Vstoupil do prostorné místnosti. Odpolední slunce se dralo dovnitř skrz malá kulatá okna s barevnými skly a zalévalo prostor přízračným světlem. Neměl kdy obdivovat jeho krásu. Sotva ušel pár kroků, shnilá prkenná podlaha povolila. Tomáš se zřítil dolů. Pád jim otřásl. Bolest ho sevřela. Zvířený prach se dral do nosu a nutil ke kašli. Přesvědčil se, že nemá nic zlomené a opatrně zvedl ze země. I když se postavil na špičky a natáhl ruku vzhůru, k díře v podlaze scházelo hodně přes metr. Tak vysoko vyskočit nedokáže. Rozhlédl se okolo. Skoro na dosah ruky měl tří stěny, obložené neopracovanými kameny. Na čtvrté straně uviděl masivní dřevěné dveře, pobité kovovými pruty. Nebylo tam ale nic, po čem by vyšplhal nahoru.

Srdce mu stáhla úzkost. Neřekl nikomu, kam jde a tohle odlehlé místo uprostřed polí dorazí někdo až o žních.

Najednou si vzpomněl, že na druhém konci cesty zahlédl dvojici na kolech. Pokud pojedou okolo, mohli by ho slyšet. „Halo, pomozte mi, halo. Tady jsem, tady dole." Řval o pomoc, až ztrácel hlas. A pak to zaslechl. „Slyším. Už jdu."

Tomáš se ještě neodvážil říct své přítelkyni, že se rozhodl koupit neuvěřitelně levný zrušený hřbitov.

„Já v marnici bydlet nebudu," ječela by hystericky.

Tyhle obavy náhle zmizely. Děsilo ho něco jiného.

„Slyším. Už jdu." Ten až nepřirozené chraplavý, zastřený hlas se neozýval shora, ale z prostoru za dveřmi. Šouravé kroky se blížily. Klíč zarachotil.
Tomáš s vytřeštěnýma očima zíral, jak se dveře pomalu otvírají ......................

1. Hráč: Jaroslava Hofmanová 

Zde je její příspěvek:

Dveře se konečně otevřely a před Tomášem se rozprostřela nekonečná, černočerná tma. Úzkost, kterou pociťoval před malou chvíli, se znásobila, měl pocit, jako by mu v žilách ustal tep a nohy vrostly do země…"

„Pojď dál," ozval se zevnitř ten zastřený hlas. „Stejně ti nic jiného nezbývá…" Polknul a pokusil se udělat krok. Šlo to jen velmi těžce, noha míjela nohu, ruce se třásly. Vešel do nějaké chodbičky, která byla tak nízká, že se musel sehnout a před sebou zaslechl jen tiché funění. Zcela nepochybně před ním někdo utíkal, jeden krok, dva, tři…Plížil se chodbou a prohledával nervózně kapsy. Našel jen svazek klíčů a mobil, který neměl signál…

Netušil, kolik kroků udělal, ale konečně se dostal do většího prostoru, nejspíš do nějaké podzemní místnosti… Ovanul ho hnilobný zápach a tak se pokusil zadržet dech. Očima se snažil proniknout tmu, ale stále bez úspěchu…V tom odněkud shora prolétl tenoučký paprsek světla a Tomáš to uviděl. V místě kam vstoupil, ležela vedle sebe řada rakví. Od malé bílé truhličky až po starou železnou rakev s velkým křížem. Nebyl schopen slova, ani pohybu, když zaslechl znovu ten chraplavý hlas. „Můžeš si jednu vyzkoušet. Kterou chceš otevřít?" Krve by se v něm nedořezal. „Kdo je tady?" vypotil ze sebe. „A kde to jsem?" „Jsi ve staré, dávno nepoužívané hrobce. Jak se ti tady líbí?"

2. Hráč: Simona Čubová

Zde je její příspěvek:

V tenkých paprscích propouštěly světlo do potemnělé místnosti. V pronikavé záři se hrbila pohublá osoba. Tomášovo tělo ztuhlo strachy.

„Kdo je tam?" Zaskřípěla otázka sivé postavy.

„Tomáš, Tomáš Weiss," drala se odpověď jen ztěžka skrze stažené hrdlo.

„Co tu k čertu děláte?" sípal muž, jehož obličej stále zůstával zahalen rouškou tmy. Světlo se o Tomášovy oči opíralo tak intenzivně, že byl sotva schopen rozpoznat ostré obrysy, natož zaostřit tvář neznámého.

„Koupil jsem tenhle dům a když jsem procházel halou, propadla se pode mnou podlaha. Ještěže jste šel kolem, mohl jsem tu ztvrdnout pěkně dlouho."

„Nový majitel, no prosím. Nezačal jste nejlíp. Pojďte ven nebo si ještě ublížíte."

Tomáš mířil přímo za svým zachráncem. Oči měl přilepené na jeho zádech, aby byl připraven učinit úhybný manévr pro případ, kdyby jej muž chtěl jakýmkoliv způsobem ohrozit. Nevěděl co je zač a co může očekávat.

„Musím říct, že jste mě slušně vyděsil," hlesl Tomáš.

„To se divím, odvahy musíte mít dost, když jste si pořídil dům na bývalém hřbitově. Jo a mimochodem, já jsem Teodor, říká se mi Ted."

Muž se otočil a podal Tomášovi ruku. Konečně spatřil jeho obličej. Čelo i tváře byly rýhovány množstvím hlubokých vrásek, mezi nimiž se na bradě leskly ledabyle oholené šedivé vousy. Z Tomáše začala opadat nervozita, pomalu si přestával Teda představovat jako sériového vraha, ale spíš v něm viděl znaveného staříka, jemuž se léta odráží v pohaslých očích..

„Vy tu někde bydlíte?" Tázal se Tom již klidnějším hlasem.

„Jo, mám barák hned za lesem. Chodívám sem sekat trávu pro dobytek."

„Odpusťte mou zvědavost, ale jak to, že máte klíče?"

„Minulým majitelům jsem dělal správce, jenže jednoho dne se narychlo odstěhovali a klíče zůstali u mě."

„Tak to mě můžete s tímhle místem seznámit! Historie a tak."

„Historie," zasmál se „ nic zajímavého. Jako kluk si pamatuju hřbitov, ten zrušili a částečně přemístili, pozemky i s domem prodali. Vystřídalo se tu několik majitelů, ale nikdo tu nevydržel dýl, než několik měsíců. Všichni se ze dne na den odstěhovali, stejně jako ti poslední. Já sem chodím kosit, jinak by to tu už dávno zarostlo. Pár let jsem tady nikoho neviděl."

„Nevíte proč ty rodiny tak náhle odjely? Je to dost divné," tázal se Tomáš a v jeho nitru začala opět růst drobná obava.

Věděl, že nic z toho nesmí říct Kateřině. Nikdy by nepřekročila práh pozemku a už vůbec ne domu. Bývá dost pověrčivá a podobné svědectví by v ní vyvolalo záchvat hysterie.

Tedův výraz se během sekundy změnil v nevrlého starce, jemuž jsou otázky tohoto typy značně protivné.

„ Nevím a není to moje starost. Už musím jít. Buďte opatrný, podlahy jsou shnilý, tak ať zas někam nezahučíte."

Teodor se otočil na patě dřív, než stihnul Tomáš zareagovat a vyrazil směrem k lesu, který lemoval zadní stranu pozemku.

„Ještě jednou díky!" Křikl ještě Tomáš na mizející postavu ve vysoké trávě. Odpovědi se však nedočkal.

„Podivín," řekl si…

3. Hráč: Marta Šomanová

Zde je její příspěvek

,,Haló, to je Kateřina? Ahoj miláčku, s večeří mě nečekej, ještě se chvilku zdržím v tom našem domečku, myslím, že jsem tam zahlédl cedulku se jménem Weiss. Divný co? Zrovna s mým jménem. Tak zatím pá, ozvu se."

Tom schoval mobil do kapsy a vykročil zpět k domku, který mu tolik učaroval. Vešel do obytné místnosti a zadíval se ven skrz barevná sklíčka v oknech. Po chvíli kochání nad tou drobnou krásou a šikovností "českých ručiček", si uvědomil, že to není důvod jeho návratu do právě zakoupeného domu, a že musí přijít na to, proč se tady vystřídalo tolik majitelů.

,,Že by tu opravdu strašilo? Maximálně správce Teodor, to je pěkné strašidlo," pomyslel si a hlasitě se zasmál.

 ,,Jsi zpátky?" Ozvalo se ze sklepení.

Tom přistoupil k otvoru v propadlé podlaze v domnění, že se vrátil správce Teodor. Posadil se na okraj díry, rukama se opatrně chytil ztrouchnivělých prken, tak aby si nevrazil rezavý hřebík do ruky, a seskočil asi metr dolů do sklepení domku, ze kterého měl ještě před pár hodinami takovou panickou hrůzu. Byla tam! Na cedulce visící vedle masivních dveří bylo vážně zlatým písmem napsáno jeho jméno WEISS. Co to znamená netušil. Přistoupil odhodlaně k ní, sdělal ji ze skoby a aniž by mu to přišlo divné, začal ji leštit o svoji bílou košili. Měl takovou radost, že se nápis s jeho jménem rozzářil jako ranní slunce, že na volání Teodora úplně zapomněl. Na chvíli mu nepřišlo to staré sklepení páchnoucí po hnilobě ani tak tajemné a temné jako prvně, když se sem propadl starým stropem. Nebál se ani toho, že ho čeká znovu cesta místností s rakvemi, protože už věděl, že je to jediná úniková cesta ven ze sklepení domu.

,,Tomášku, kdepak je můj hošíček?" Ozval se chraplavý mužský hlas ve dveřích.

V ten okamžik by se v Tomášovi krve nedořezal, leknutím odhodil na zem i zlatou cedulku se svým jménem. ,,Tati, jsi to opravdu ty?" Zeptal se vyděšený, třicetiletý úspěšný podnikatel z Ostravy. Hlavou se mu honily myšlenky jako stádo splašených koní a sám pro sebe si zašeptal: ,,Bože, ať je to jenom sen!"

Srdce mu bušilo na poplach, chtěl by utéci, ale není kam. Zjištění, že sklepní místnost kamenného domu se stala jeho vězením, možná i pohřebištěm, a že slyší hlas svého zesnulého otce v den jeho dvacátého výročí od smrti, mu bránilo v dýchání.

,,Píše se rok 2013, jsem dospělý inteligentní muž stojící pevnýma nohama na zemi, je to děsivý sen a já se probudím do krásného rána…Hmm… Nebo jsem se prvně praštil do hlavy při pádu a mám otřes mozku?" Napadlo ho. Nejprve se štípnul do ruky a poté si osahal hlavu. Nic ho nebolelo, nikde ani stopa po srážce s předmětem, jen hliněná podlaha, prach a pavučiny, které snad sto let nikdo neometl. ,,Kdo taky, když byl hřbitov více než deset let zavřený pro nedostatek financí na rekonstrukci a posléze odsud všichni noví majitelé prchali? Kdo by tu žil s duchem jeho otce?" Pomyslel si.

Odpoveď na jeho otázku nepřicházela. Byl překvapený, že si i po tolika letech vybavil chvíle, kdy ho otec houpával na klíně a říkal mu: ,,Tomášku, ty můj hošíčku." Posbíral poslední kousky své odvahy a zeptal se:,,Tati, tys mě přišel navštívit?"
Ve dveřích byla postava statného muže, který se jakoby vznášel nad zemí, zahalen do bílého závoje, který bránil Tomášovi vidět zřetelně jeho obličej.

,,Ano hošíčku, přišel jsem za tebou. Čekal jsi snad někoho jiného? Musím s tebou mluvit." Zaznělo sklepením.

To už se Tomáš nezmohl na jediné slovo, jen stál a mlčel. Oči se mu zalily slzami. Nebyly to slzy strachu, ale radosti, že se opět setkal s milovaným otcem. Právě tak si jej pamatoval, když ho viděl naposled odcházet z domu. To ráno si balil na svačinu tlačenku a maminka ho upozornila na to, že jednou na tu svoji špatnou životosprávu doplatí. Stalo se… Maminka se s ním, jako každý den, i toho rána loučila polibkem ve dveřích se slovy: ,,A nezapomeň na nás." A on přikývl hlavou na souhlas. Domů však už nedorazil. Údajně mu v práci při rekonstrukci kostela praskl žaludeční vřed.

Na pohřbu svého otce žalostně plakal tehdy desetiletý kluk, nyní tu stál dospělý třicetiletý muž a hrobové ticho rušilo jen jeho posmrkování, kterým chtěl skrýt slzy dopadající na udusanou hlínu. Marně skrýval slzy za svým úsměvem vyjadřující úžas nad setkáním s pochovaným otcem. Muž držící svazek klíčů v rukou se mu zadíval hluboce do očí a pronesl: ,,Neplakej hošíčku, táta je u tebe."

Tom pochopil, že to není sen, ale skutečnost a on stojí ve sklepení domu vedle rodinné hrobky se svým předčasně zesnulým otcem, který zde byl uložen v dubové rakvi před dvaceti lety k věčnému spánku.

Od toho dne se tom několik let budil a musel dokonce navštěvovat školního psychologa, protože se neuměl vyrovnat s tak velkou bolestí způsobenou ztrátou otce. I když se maminka znovu provdala, otce mu nový muž po boku jeho matky nenahradil, stali se z nich pouze dobří přátelé. Když mu bylo patnáct let, přibyla do jejich rodiny malá sestřička. Eliška byla jedinou náplastí na jeho zlomené dětské srdce. V pubertě byla jeho přístavem Kateřina, která jej provází na strastiplné cestě životem doposud.
Nebyl snad jediný den v jeho životě, kdy by si na něho nevzpomněl a nepomodlil se za něho při večerní modlitbě.

Dvacet let, právě tolik let zvládal odloučení s člověkem, který pro něho a jeho matku tolik dobrého vykonal a tolik znamenal. Táta coby milující člověk, který byl denně u jeho lůžka s pohádkovou knihou, když ve dvou letech dostal těžký zápal plic, ten stejný táta mu přivezl ke třetím narozeninám z Ruska, kde odešel pracovat jako zedník, balík bonbonů krowka a velký zelený tank s červenou hvězdou, jeho nejoblíbenější hračku, kterou mu záviděli všichni kluci ve školce. Táta coby hlava rodiny mu v šesti letech vybral základní školu a až do jeho deseti let nevynechal žádné třídní schůzky, školní či mimoškolní akce, karnevaly a dětské dny, fotbalová utkání či jeho oblíbené televizní pořady. Táta coby organizátor nejenom jeho a matčina života, ale i jejich každoročních dovolených pod stanem, výletů na Slovensko do termálních lázní, turistických výšlapů či rekreací v Maďarsku u Balatonu, kde ho v šesti letech naučil plavat.

To vše a ještě mnohem více ho vedlo k myšlence zakoupit pozemek bývalého hřbitova, pozemek s domkem na polosamotě, kde chtěl svoji Kateřinu učinit šťastnou a založit s ní zde rodinu, i když mu to jeho sestra Eliška poslední měsíce rozmlouvala. Možná volba místa pro jejich nový domov nebyla nejšťastnější nebo měl vykročit na své panství pravou nohou, jak mu radila matka. Ale osud a čas se postarali o to, že se zřítil prohnilou podlahou do neznáma, že se zde vrátil a zažil nevídané.

Tomáš stál jako přibitý a díval se na muže, kterému vděčil za svůj život, ale i smutné dětství a nelehké dospívání. Nevěděl zda mu má vyčítat, že ho tak brzy opustil a nebo si užít každou chvíli jeho přítomnosti.

,,Tati proč jsi nám to udělal! Proč jsi mě a mámu opustil?" Zakřičel z plných plic.

,,Abych se dnes tady mohl s tebou opět setkat a říci ti, že jsem na tebe moc pyšný hošíčku. Mamince vyřiď, že ji nikdy nepřestanu milovat. A taky tě chci poprosit, abys nezačínal svůj nový život na hřbitově." Odpověděl muž a zmizel ve dveřích pobitými kovovými pruty.

Tomáš zvedl ze země cedulku a zavěsil ji zpět na skobu. Vůbec mu nepřišlo divné, že se dveře od sklepa i vstupní dveře do rodinné hrobky sami za ním sami zabouchly. Vyšel ven a těšil se z pohledu na zapadající slunce, z kvetoucích vlčích máků, které se ukládali k spánku. Cítil vnitřní klid a vyrovnanost a byl smířený s životem i smrtí.

O své příhodě řekl toho dne jen matce, Kateřině a Elišce, kterým bylo divné, že se právě zakoupeného panství zřekl. 

Odcházel prašnou cestou, svíranou z obou stran lány ještě nedozrálého ječmene a tušil, že tou cestou již nikdy nepůjde.

Ale nikdy neříkej NIKDY…

5. Rozehrávač: Jaroslav Wykrent

Skladatele, textaře, hudebníka a zpěvák, který se v těchto dnech dožívá krásného životního jubilea. Proslavil se zejména coby dvorní textař a autor písní zpěvačky Marie Rottrové, v jejímž podání se jeho songy, jako například Lásko, To nic či Řeka lásky, staly opravdovými hity a věčnými evergreeny.

Zde je jeho písňová „rozehrávka", která vás má inspirovat k jejímu dalšímu pokračování:

Navzdory zvonění
růžových mobilů
jsi jenom největší
ze všech mých omylů
má slepá ulička
na cestě do ráje
klávesa, na kterou
nikdo už nehraje .....................

1. Hráč: Ester Štefková

Zde je její příspěvek:

Navzdory ťukání
do ploché obrazovky,
jsi pouhý sen, co
vstoupil mi do vozovky.

Má zkřížená cesta
co na barvy nehraje,
ať svítí zelená
nebo tam stopka je…

2. Hráč: Eva Šantrůčková

Zde je její příspěvek:

Vzdávám se naděje
zrazuji ideje
sleduji netečně
osudu běh

Vzdávám se touhy
uhýbám hloubi
sleduji bezděčně
života spěch

Vzdávám se lásky
jen tak – bez nadsázky
sleduji netečně
milenců svět…

3. Simona Štěpánová

Zde je její příspěvek:

Navzdory tichu,
slyším tvůj smích,
ztrácíš se v mlze,
i v očích mých…

Navzdory křiku,
v zavřené místnosti,
hledáš svůj sen,
i trochu hrdosti.

Ztrácím se v poušti,
žízním, mám hlad..
cestu mou končí,
veliký pád.

Ztrácím už iluze,
láska tu není,
v duši je ticho,
a končí snění…

4. Hráč: Marta Šomanová

Zde je její příspěvek:

Kdepak jsou setkání
co mají sílu snít?
Slíbil jsi lásku
peníze i byt
Navzdory osudu
začínám žít
snad budu bez tebe
lépe se mít

Kdepak jsou setkání
kdy rety se chvěly?
Jak nebes červánky
též se rozplynuly
Navzdory kouzel
jež život mění
odcházím s dětmi
neb lásky není

Kdepak jsou setkání
jež byly mi oporou?
Jak Romeo a Julie
odešli s touhou svou
Navzdory sklamání
umím slzy skrýti
budu se koukat
s jiným smyslem žití

Kdepak jsou setkání
co přinášela naději?
Dík tvému nezájmu
děti tátu nemají
Ta tam jsou sliby
že budeš milovat
zklamal jsi coby muž
táta i kamarád…

5. Hráč: Martina Kopecká

Zde je její příspěvek:

Jak hrnec bez ucha
či vodník na suchu
jsi mobil bez čísla
hlásím tvou poruchu
jsi hříšník u soudu
což špatně dopadlo
spotřebič bez proudu
rozbité zrcadlo

Navzdory písně mé
o kráse, o lásce,
je již vše zbytečné
vracet se k otázce
kdo ublížil více
a kdo byl netečný
je konec měsíce
jsem smutný pocestný

Nejsi má závislost
lásko má bývalá
nutkavá posedlost
co by mne týrala.
„marjánka" je droga
neškodí jako ty
trápit se je škoda
zničí nám to city

Prý mrtvý nestůně
na tvojí zahrádce
jak květy bez vůně
smíření po hádce
jsi mého života
osudová chyba
jako malá bota
tlačíš mě jak divá

Se srdcem zraněným
denně Tě potkávám
pohledem rozverným
naději nedávám.
Tak co nám teď zbývá
se srdcem bez lásky
vím, byla to chyba
už žádné otázky…

6. Rozehrávač: Markéta Hejkalová

Prozaička, překladatelka. Vystudovala finštinu a ruštinu, pracovala jako redaktorka, v druhé polovině devadesátých let byla konzulkou a kulturní atašé na českém velvyslanectví ve Finsku. V současné době překládá do češtiny díla Miky Waltariho, vydala okolo deseti vlastních prozaických knih, z nichž některé pod dívčím jménem Pražáková. Pořádá každoroční knižní veletrhy v Ostravě a Havlíčkově Brodě.

Zde je její prozaická „rozehrávka", která vás má inspirovat k jejímu dalšímu pokračování:

Dlouho o tom přemýšlela, ale rozhodla se až ve vlaku do Ostravy. A hned vytáhla telefon a zavolala mu – než zase ztratí odvahu.
„Moc rád," řekl, příjemně překvapený. „Vezmu tě na Stodolní. Těším se na tebe."
Kdyby věděl, proč se s ním chce sejít, asi by se tolik netěšil. Pořád si nebyla jistá, jestli dělá dobře. Vždyť je to vlastně vydírání. Ale na druhé straně, co to pro něj znamená? Několik měsíčních platů. Čeká ho závratná kariéra a byla by škoda, kdyby ji mělo něco zhatit. Taková malá skvrna z minulosti… Nakonec může pořád ještě couvnout. Prostě půjdou na večeři a na víno. A pak možná… Třeba stará láska opravdu nerezaví.
Podívala se na hodinky. Ještě má pět minut čas. Nechtěla přijít první. Rozhlížet se, hledat ho očima… ne! Vejde dovnitř, on ji uvidí, vstane a vykročí jí naproti. A ona bude rázem vědět, co má udělat.
Vtom ho uviděla. Právě vcházel do restaurace. Všimla si, že má na sobě tu kravatu. Veselou modrou kravatu s červenými srdíčky. Koupila mu ji, když slavili svoje první výročí. Aby je čekala pořád jenom samá láska. Zachvěla se – úplně stejně jako tehdy. Jako by se vůbec nic nezměnilo ......................

1. Hráč: Renáta Šťastná 

Zde je její příspěvek, který vás má motivovat k dalšímu rozvíjení prozaické zápletky:

A její myšlenky se rozběhly opačným směrem: stála tam vykulená a ustrašená, opírala se o zeď v sále a byla na světě úplně sama. Nadávala si, proč se nechala vytáhnout na tenhle pitomej ples.
"Pojď," skřehotala tehdy Soňa. "Přijdeš na jiný myšlenky. Užijeme si to a ty zapomeneš…" A tak se nechala přemluvit. Ale jakmile vešly do sálu, Soňa zmizela s černovlasým dlouhánem a ona tam stála snad půl hodiny jak ten kůl v plotě. Bylo jí trapně a měla vztek… Byla myšlenkami v jiném časoprostoru, když jí výhled na parket zastínil ON.
"Smím prosit, slečno?" zeptal se tenkrát. Ona na něj koukala, jakoby mluvil cizí řečí. Pak sebou škubla a zalapala po dechu.
"Jste v pořádku?" ustrašeně si ji prohlížel.
"Promiňte," zčervenaly jí tváře. "Byla jsem zamyšlená… Promiňte, na co jste se ptal?"
"Jestli si půjdete zatancovat."
"Já?" píchla se do hrudi ukazováčkem.
On se rozhlédl kolem sebe a rozesmál se zvonivým smíchem.
"No, asi vy, když tak koukám kolem, nikdo jiný tu nestojí."
Natáhl k ní ruku. Ona ho opatrně chytila za špičky prstů a podívala se mu do očí. Najednou ho začala vnímat. Cítila jeho teplé prsty a v nose ji zašimrala jeho kolínská. Ucítila vzrušení a kolena jí vypověděla službu. Sklátila se mu pod nohy a v tu chvíli se rozesmála. On se taky rozesmál, ale starostlivě si ji prohlížel.
"Jsi v pořádku?" začal jí tykat.
"Jo, jsem… Pomůžeš mi vstát?" natáhla k němu ruku. "Asi mám něco s kotníkem."
Pomohl jí vstát.
"Tak jsme asi dotancovali viď? Já jsem Petr," natáhl dlaň k seznámení.
"Já jsem Petra," usmála se.
"Vskutku romantické seznámení," vzal ji do náruče a odnesl ke stolu…

7. Rozehrávač: Lydie Romanská

Básnířka a prozaička, autorka více než desítky knih (Půl hodiny po lásce, Dopolední poetika, Poločas, Goghova postel, Svlékání z růže atd.). V sedmnácti letech byla jedním ze zakladatelů ostravské literární skupiny Autoři v povijanu, která svou činnost vyvíjela pod patronací prozaika Miroslava Stoniše. Od roku 2007 je předsedkyní ostravského střediska Obce spisovatelů.

Zde je její poetická „rozehrávka", která vás má inspirovat k jejímu dalšímu pokračování:

Nebe se opeřilo, zrudlo dobíla,
jako by ficka nad Landekem
pondělní víno rozlila.

Víno až při mši,
dneska je teprv úterý,
teď si čtu z Filgase, zítra z Kundery ......................

1. Hráč: Eva Šantrůčková

Zde je její příspěvek:

Toužím, moc toužím
plout vesmírem,
sním o tom být věčná
a nebýt upírem.

S nadějí k nebi vzhlížím,
přeji si mít ho jako druha,
most, co mě k němu vede,
zveme duha.

A až mě omrzí blízkost Bohů,
sklouznu se po té duze dolů…

5. Hráč: Sylvie Gadulová

Zde je její příspěvek:

Užiji si klouzačky z duhy
a sáhnu po hřbetu

Pomalu přichází den druhý
s ním největší z poetů

Spánky mi vonnou mastí natírá
Ve čtvrtek ujídám z Williama Shakespera…

8. Rozehrávač: Jaroslav Holoubek

Básník, prozaik, překladatel, novinář, autor desítky knih. V jeho básních se objevuje beatnické gesto vzpoury, kdy staví milostný cit proti racionalitě soudobého světa. Byl šéfredaktorem filmového časopisu Premiéra, deníku Blesk, týdeníku Story a měsíčníku Elixír. Od roku 2006 působí jako pedagog na Vysoké škole hotelové v Praze a je šéfredaktorem odborného časopisu GastroMagazín.

Zde je jeho poetická „rozehrávka", která vás má inspirovat k jejímu dalšímu pokračování:

Tak chvíli stůj ani se nehni
snídaně mezi stehny
jak panna ruce spíná
ve zdech Klementina
a tak si vezmi ber
co zbylo z olympijských her
neklidný pták se už vrtí
v štěrbině mezi životem a smrtí
Dolno a horno
andělé pasou porno
u bran tvého těla
jak jsi chtěla .....................

1. Hráč: Eva Šantrůčková

Zde je její příspěvek:

Smyslná žena je svůdnice
doteky mužů ji vzrušují a velice
Účinek mužských silných vášní
dodává ženským očím třpyt tak zvláštní
A cestou do propasti slasti
se ženská něha mění v pasti
a slabá silnému se klecí stává
jedinou nadějí je její láska hravá.
Když cítí vůni prostopášného muže
až k prasknutí napíná se ji každý kousek kůže
V jeho moci přeji si být a dosti
a vnímat rozkoš až do morku kosti.

Jen pro ten okamžik stačí krátce
vzpřímená tětiva voní tak sladce…

9. Rozehrávač: Miroslav Stoniš

Prozaik, dramatik, básník, scénárista, autor více než dvaceti knih. Byl zakladatelem skupiny Ismuistů, navazoval styky s průbojnými ostravskými výtvarníky (Eduard Ovčáček, Rudolf Valenta). Působil jako redaktor ostravského literárního časopisu Červený květ, za takzvané normalizace se živil jako dělník v Prodejnách nábytkářského průmyslu a ve skladu podniku Nábytek v Ostravě-Třebovicích. Po roce 1989 pracoval v Čs. televizi Ostrava jako šéfproducent programu. Nyní se plně věnuje spisovatelské tvůrčí práci.

Zde je jeho prozaická „rozehrávka", která vás má inspirovat k jejímu dalšímu pokračování:

Básník, můj mladší přítel, jehož oslovuji pane Jene Nerudo a on mne pane Jaroslave Vrchlický, pracuje v jednom pražském týdeníku a občas mi přihodí nějakou práci a já ji pokaždé rád přijmu, neboť s důchodem vyjdu jen tak tak a jeho redakce platí dobře. Včera mi zase zavolal, a když jsme probrali literární klepy a zepsuli každého druhého básníka, zeptal se mne, zdali bych mu nenapsal reportáž o nočním životě v barech na Stodolní.
„Sláva té ulice dávno dolehla až do Prahy, pane Jaroslave Vrchlický, ale my jsme ještě o fenoménu Stodolní nenapsali ani řádek, což svědčí o naší zaostalosti."