Aničko, vy jste vystudovala konzervatoř, ale vaší hereckou školou je asi seriál Ulice, ve kterém hrajete už od roku 2005. Je to tak?

Anna: Tak bych to nenazvala. Když jsem nastoupila na konzervatoř, dostala jsem velkou roli v divadle La Fabrika ve hře Pěna dní, natočila jsem svůj první film a pak ještě hlavní roli v dalším. A to všechno ještě předtím, než jsem byla v Ulici. A hlavně v takových seriálech je všechno tak strašně rychlé, že vůbec není čas na důležité věci, jako je herecká příprava s režisérem, ani na to, aby vás režisér nějakým způsobem vedl. Párkrát se něco natočí a jede se dál. Není tam žádná herecká průprava. I proto jsem se před dvěma lety rozhodla z Ulice odejít. Teď jsem se tam zase vrátila, ale už teď vím, že je to jen na chvíli. Rozhodně to není něco, kde bych se chtěla zabrzdit na delší dobu.

Máte čtyři sestry a pět bratrů. Pamatujete si, kdy mají narozeniny?

Anna: Samozřejmě, že pamatuji. Nás sedm, co jsme od mamky, jsme narození od ledna do srpna, a tátovy děti jsou od října do ledna, to je taková moje pomůcka. Pamatuji si všechny narozky… i jména.

Kolik je nejmladšímu a kolik nejstaršímu sourozenci?

Anna: Nejmladšímu jsou čtyři roky a nejstarší sestře je třicet jedna let.

Jakou máte úlohu v sourozenecké hierarchii?

Anna: Dlouhou dobu jsem byla benjamínek, když nás bylo pět. Potom se rodiče rozvedli, mamka měla další dvě a táta další tři děti. Deset let jsem byla pátá, poslední z prvního vrhu. Dlouhou dobu jsem byla doslova páté kolo u vozu. Očekávalo se ode mne mnohem více, než od mých vrstevníků. Tím, že jsme velká rodina, není moc čas věnovat se každému tolik, jako to bývá třeba u jedináčků, takže člověk si musel ledacos vydobýt sám. Ale hodně mě to naučilo. Rozhodně bych neměnila.

To musí být dost vyčerpávající shánět na Vánoce dárky pro tolik lidí…

Anna: Jejda! Nejen pro peněženku, ale i pro moji hlavu. Každý rok dát někomu něco originálního, z čeho bude mít radost, a zároveň vás to finančně nezruinuje, je velký úkol. Je problém, aby člověk každý rok nedával pořád to samé. Zapamatovat si to u devíti lidí, a to nepočítám rodiče, to je šílenost. Když se to ale vezme z té druhé stránky, tak každý rok dostanu spoustu dárků. To je příjemné.

A kolik sourozenců o Vánocích obdarovává Denis?

Denis: Já obdarovávám tři bratry. Jednomu je dvacet šest, druhému dvacet dva a třetímu deset let. Samozřejmě nejmladší brácha ještě věří na Ježíška, což je skvělé. Pro něj tedy dárky řeším nejvíce, protože dětské Vánoce jsou daleko blyštivější než u nás dospělých. My dospělí je prožíváme trochu jinak, jsme rádi, že jsme pohromadě. Můj nejstarší brácha má roční miminko, a tak se jako strejda snažím vymyslet hezký dárek pro malou neteř. Jsme doma čtyři chlapi plus taťka, takže mamka je ráda, že má malou vnučku, konečně holčičku.

Jak nejradši trávíte Vánoce?

Anna: Jednoznačně s rodinou. Protože je nás tolik, je skoro nereálné scházet se přes rok v takovém počtu nějak pravidelně. Snažíme se o to pokaždé na narozeniny, ale většinou stejně někdo chybí. Na Vánoce je jistota, že se u stolu sejdeme všichni, společně povečeříme, povyprávíme si a zavzpomínáme na uplynulý rok a jdeme rozbalovat dárky. Je to kouzelný večer.

Denis: Jelikož mám přítelkyni, ob rok trávím Vánoce s ní a s její rodinou. Letos to tak vyšlo, takže jsem byl na Moravě a pak jsem migroval do Krkonoš, kde jsem je dodatečně oslavil Vánoce se svojí rodinou.

Anna: Jak dlouho jste spolu?

Denis: Dva a půl roku. Není to dlouho, ale máme stabilní a fungující vztah, takže já už nemám problém nebýt o Vánocích doma. Navíc za rok si to vynahradím.