O hudbě i životních a pracovních příležitostech jsou i následující řádky, které plynou z hodinového rozhovoru, plného nadšeného vyprávění o tom, jak je krásné věnovat se hudbě profesionálně. I přes všechnu dřinu, kterou tato skutečnost obnáší.

Kateřino, při jaké příležitosti proběhla vaše poslední hudební aktivita v Ostravě? Co vás sem opět přivedlo?
Minulý měsíc jsme spolu s dirigentem Robertem Jindrou připravovali program pro náš koncert s Janáčkovou filharmonií. To, co na něm zaznělo jsme doplnili o další díla přelomu 19‪.‬ a 20‪. století a další týden jsme celý program nahráli‬. Byl to naprosto úžasný čas‪, naplněný muzicírováním, radostí z hudby a kreativní atmosférou‬. Robert Jindra patří mezi mé nejoblíbenější dirigenty a je pro mě svátkem‪,‬ že po poměrně dlouhé době jsem zase našli společný čas‪.‬ Do Ostravy se vracím ráda‪, jak do divadla, tak k Janáčkově filharmonii či na Svatováclavský hudební festival. ‬

Které místo byste současně nejvíce označila jako svou domovinu? Přece jenom spolupracujete s množstvím institucí na různých projektech.
Kdybych měla soudit podle momentálního rozpoložení, tak teď se cítím doma nejvíce na Jižní Moravě na Znojemsku, kam jsme doslova utekli před koronavirovou krizí. Jinak jsem samozřejmě vzešla z končin Moravskoslezského kraje, odkud jsem se přestěhovala do Prahy. Praha je tedy už momentálně v obecném smyslu mým nejvěrnějším domovem. Druhým domovem byla pak po mnoho let Vídeň, která nám velice přirostla k srdci a kde jsme strávili nádherný čas.

Neměla jste někdy myšlenky na to, že byste právě kvůli práci chtěla zůstat v zahraničí?
Člověk samozřejmě v určitých životních fázích do zahraničí chce, nejvíce, když ještě nemá děti. Když už je pak máte, vidíte to z jiné perspektivy. Já samozřejmě mileráda cestuji za svou prací do zahraničí, ale vždy se jedná o krátkodobá koncertní angažmá, což má velkou výhodu. Vše už zvažuji nejen z titulu zpěvačky, ale především z pozice manželky a matky. V první polovině roku 2021 mě čeká tříměsíční angažmá v zahraničí a ta představa se mi zatím jeví velmi nereálně. Tři měsíce bez dětí si představit neumím a ani nevím, zda chci.

Kde?
Festival zatím nemá zveřejněnou sezónu a tak mi situace nedovoluje o tom mluvit konkrétněji. Snažíme se doma vše naplánovat tak, aby s dcerami byl přítomen manžel, případně nějaká pomoc ze strany rodiny. Dcera začne chodit od září do školy a tak bude moc fajn, když v tomto pro ni důležitém období bude přítomen aspoň jeden z rodičů. Tři měsíce jsou opravdu dlouhá doba.

Jste rodačka z Dolní Lutyně. Jaký byl váš hudební vývoj v této malé obci u Bohumína? Inklinovala jste k hudbě odjakživa?
Hudbu jsem vždy brala jako přirozenou součást mého života a zpětně jsem za to velmi ráda. Mé první hudební začátky byly spojené s klavírem. Co si pamatuji, často jsem pod ním sedávala a naslouchala hře mé sestry a občas jsem se i přidala. (smích) V pěti letech jsem začala navštěvovat tehdy ještě Lidovou školu umění, která mi dala ty správné základy pro další hudební vývoj. Ve dvanácti se pak přidal zpěv. Učit se hudbě však vždy pro mě byla zábava a rozhodně to nebyl směr, který jsem si uměla představit jako mé budoucí povolání. Chtěla jsem vystudovat obor laborantka farmacie. V tom mě, jako v mnohém, ovlivnila sestra, která je magistrou farmacie a v lékárně jsem s ní strávila poměrně dost času. To vše však vzalo za své v šestnácti letech, když jsem viděla Prodanou nevěstu a ze dne na den jsem se rozhodla, že chci být zpěvačkou. Podotýkám, že jsem měla nulovou představu o tom, co všechno to obnáší. (úsměv) Především se mi líbilo to, že stojím na pódiu, krásně vypadám a lidé mi tleskají. Exhibicionismus mi v tomto směru nechyběl nikdy.

Takže trpíte například i trémou méně?
Svazující trému nemám, ale tu, která vás popožene dál, k lepšímu výkonu, která vás motivuje, tu ano.

Zdroj: Youtube

Zmínila jste, že jste si v mládí nedokázala představit, že se někdo chodí učit zpívat, přesto jste určitě později nějakou výukou sólového zpěvu prošla. Ale co například sborový zpěv, obsahuje vaše hudební vzdělání i ten?
Vedle sólového zpěvu existoval ve třídě mé paní učitelky také zpěv komorní. Myslím, že každý by něčím podobným měl projít. Rozhodně to byl čas, který jsme si nejen společně užívali, ale který nás naučil společnému fungování v rámci menšího ansámblu, muzicírování a vzájemnému naslouchání. Všechny tyto aspekty mi, myslím, velmi prospěly v rámci vývoje mé osobnosti a přístupu k životu.

Bylo pro vás někdy i složité jít si za svým snem, byť jste se pro pěveckou kariéru rozhodla až v šestnácti letech?
Každý den. (smích) Když jsem tehdy v šestnácti letech dělala poprvé přijímačky, tak mě nevzali. Můj hlas na to zkrátka v té době ještě nebyl připravený. Mě ale většinou tyto malé neúspěchy nesrážejí, ale naopak motivují. Řekla jsem si, že gymnázium dodělám a poté se uvidí. Nicméně, v devatenácti už jsem byla připravená a na konzervatoř jsem se dostala. Měla jsem možnost výběru a tak jsem si vybrala školu, kde jsem sice byla mezi těmi ne až tak excelentními, ale opět to byl pro mě důvod na sobě zapracovat a na své lepší spolužáky se dotáhnout. Musela jsem toho opravdu moc dohánět, protože jsem nevěděla téměř nic. Po stránce praktické i teoretické. Byla jsem tak trochu nepopsaný list. (úsměv)

Sopranistka Kateřina KněžíkováZdroj: Archiv umělkyně

Přeskočme nyní do přítomnosti. S vaším manželem, taktéž operním pěvcem, Adamem Plachetkou se setkáváte i na pódiu. Jaké to je, když profesně spolupracujete s někým, s kým se důvěrně znáte?
Kdysi jsme spolu byli na pódiu takzvaně pečení, vaření. Navykli jsme si na určitý komfort, že se známe a že i pracovně je nám vedle sebe dobře. Myslím si, že z toho těžíme dodnes, přestože těch příležitostí již není tolik. Každý z nás se ale vyvíjí určitým směrem a způsobem. A navzdory tomu, že už na jevišti nejsme spolu tak často, je to pro nás vždy svátek. A je to také jistota. Zkrátka čekáte tu nejvyšší míru muzikality a ta je vždy naplněná. Je krásné, když máte vedle sebe kolegu a zároveň manžela, který veškeré aspekty, které po hudebních partnerech požadujete, splňuje.

Je pro dva lidi, kteří spolu žijí, lepší, když oba pracují ve stejném oboru? Chápete se například více a více si vycházíte vstříc?
V určitých věcech ano, v určitých ne. Můj muž je velký pragmatik a realista, zatímco já stále pluji na pomyslném obláčku padesát metrů nad zemí. (úsměv) Někdy i já potřebuji trochu té země, abych dokázala zhodnotit, co je v mých reálných silách, což se mi často neděje. Poté má můj muž někdy právem dojem, že jsem přepracovaná. Přesto si myslím, že má můj muž více pochopení pro to, když se do něčeho vrhám po hlavě, než by měl kdokoli jiný. Spousta mých známých tvrdí, že by s muzikantem nemohli žít. A ano, častokrát řešíme hudební věci, i když bychom nemuseli. Ale my svou práci milujeme a doma nám nepřekáží. Také je to o tolerantním přístupu.

A jste oba tolerantní?
Myslím si, že ano. Bez značné dávky tolerance bychom nešli životem tak, jak jdeme. Občas to bývá v mnohém těžké, obzvlášť, když je manžel dlouhodoběji pryč a já musím zabezpečit chod domácnosti, výchovu holek a do toho se ještě naplno věnovat své práci. Když je možnost, jezdíme za ním a snažíme se všichni fungovat společně. Někdy je nám všem hodně smutno, ale s tím se tak nějak počítalo.

Zdroj: Youtube

Na to bych navázala. Inklinují ke klasické hudbě i vaše dcery? Někdy se stane, že jdou potomci cestou svých rodičů, někdy se však jejich zájem zcela vymyká.
Holčičky mají určitě už nyní vřelý vztah k hudbě. Nicméně, doma zase tolik nezpíváme a raději trávíme čas pro přípravu v divadle, kde máme svůj klid. Když už není zbytí a musíme zpívat i doma, jsou naše holky velmi tolerantní a chápou, že musí být aspoň na chvíli ticho. Mladší Baruška dělá potom: „Pšššt, tatínek pívá.“ A Adélka je rozená performerka. Když něco dělá, tak se vším všudy. Rekvizity, kostýmy, zpěv, tanec… Obě hezky zpívají a mají dobrý rytmus, ale rozhodně je netrápím nějakým poslechem Wagnera nebo Smetany. Když je něco zaujme, dokážou vydržet u celého díla a umějí jej dokonce ocenit.

Byla byste ráda, kdybyste si jednou zašla na koncert svých dcer, například do nějakého vyhlášeného operního sálu?
Ta představa je hezká, ale já už nyní vím, že dostat se na určitou úroveň stojí strašně moc úsilí a člověk musí být skutečně dobrý. Vy vidíte tu krásnou koncertní halu nebo slavné divadlo a já vidím ty všechny kroky, které tomu předcházejí. A je to také hodně o štěstí. Znám spoustu skvělých zpěváků, kteří tolik štěstí nemají, a pak naopak ty, kteří mají dobré PR, od kterého se také spousta věcí odvíjí… Dnešní doba je hodně konzumní a rychlá a když někdo přeskočí přirozený vývoj, mohl by se také hodně divit, co to s ním udělá. A abych odpověděla, byla bych moc ráda, aby si dcery k hudbě uchovaly kladný vztah a aby dělaly obecně co nejvíce koníčků, které je budou naplňovat. I proto, aby si později mohly vybrat, kam jejich cesta povede.

Když jste mluvila o tom vztahu k hudbě, máte pocit, že by se někomu takto hudba dokázala i zprotivit?
Myslím to spíše tak, že obvykle rodiče své děti odrazují od jejich vlastní profese, ať dělají cokoli. Já do našeho oboru vidím a dokážu přímo říct, v čem by mohl nastat problém. Kultura a umění v Česku jsou těžce podceněny a nedoceněny. Spousta lidí má dojem, že kulturní rozvoj není potřeba, ale opak je pravdou. Díky kultuře je přece člověk povznesen, utváří a rozvíjí svou osobnost a ducha.

Ještě bych se vrátila k těm halám a prostorám. Když jsme byli u nich, ve kterých vyhlášených jste mohla zpívat vy? A na které nejraději vzpomínáte?
Nejsem tak zcestovalá jako můj muž a vždy, když nás mám srovnat, mám dojem, že jsem vlastně zatím vůbec nic neudělala. (úsměv) Ale strašně ráda vzpomínám na Brusel, kde je krásné divadlo a kde se mi zpívalo opravdu dobře. Zpívá se mi dobře také v našem Rudolfinu, v sálech v Rotterdamu nebo v Japonsku, a vlastně v jakémkoli prostoru, kde cítíte, že atmosféra je naladěná pozitivně. Tam, kde lidé přijdou ne proto, aby vás kritizovali, ale aby si s vámi užili hezký večer, protože i publikum je všude jiné.

Co si opravdu nejraději zazpíváte, když bychom měli vybírat z vážné hudby, opery i moderny?
Ráda zpívám hudbu, která mě vnitřně naplňuje. Mám moc ráda Mozarta, na kterém jsem vyrostla a stále se k němu vracím. Za posledních několik let jsem také objevila krásu francouzské hudby, o které si myslím, že mi sedí asi ze všeho nejvíce. Teď mám také dojem, že mi jde dobře, takzvaně do krku, hudba českých autorů. Samozřejmě má na to vliv vývoj hlasu. Před patnácti lety jsem neměla hlasový fond na to, abych na jevišti mohla zpívat Dvořáka nebo Smetanu. Posledních pět let můj hlas dostal více šíře, objemu, legata a takzvaného těla. Kdysi jsem byla vnímána jako lyricko-koloraturní soprán, momentálně bych se pasovala na lyrický soprán, který občas vkročí do vod mladodramatických rolí. Myslím, že je to naprosto přirozený vývoj, kterému je nutno naslouchat a nesnažit se uměle udržovat v nějaké předepsané škatulce.

Z koncertu s Janáčkovou filharmonií OstravaZdroj: Archiv umělkyně

Jak moc trénujete svůj hlas? Každý ví, že i hlasivky jsou sval, který ve vašem případě nesmí zakrnět. Máte například i svého kouče, který se vám ještě stále věnuje?
Samozřejmě. Je to jako v posilovně – když necvičíte půl roku a pak najednou začnete zhurta, nehýbáte se týden a vyjít schody je pro vás nemožné. U mě se trénování počítá v řádcích desítek minut denně. Ovšem když zkoušíme inscenaci, tak používáme hlas i sedm hodin denně, byť ne v plném nasazení. Kouče mám a nedokážu si představit, že bych fungovala bez něj. Je jím korepetitor Národního divadla v Praze, pan Mark Pinzow, se kterým spolupracuji už osmým rokem. Myslím si, že právě on vzal zdravé jádro ze všeho, co jsem se naučila ve škole, a vykřesal z něj maximum. Konzultuji s ním naprosto vše.

Před necelým rokem jste si zazpívala v Ostravě roli Rusalky ve stejnojmenné opeře. V čem je pro vás příběh této opery inspirující? Myslíte si, že v něm lze najít návaznost i na dnešní dobu?
Rozhodně. Je velmi těžké být v dnešní době tak naivním a nepopsaným listem, jako je postava Rusalky. Když někdo přistupuje k životu příliš poctivě, obvykle se mu to nevyplácí. Nejsem si jistá, jestli to „S poctivostí nejdál…“ lze ještě aplikovat na dnešní dobu. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Její naivita ji sice stojí všechno, ale troufám si tvrdit, že by neměnila. Aplikovat na dnešní dobu se příběh rozhodně dá. Existují zlí lidé, jako je postava Cizí kněžny, nebo Prince, kteří lační pouze po požitku a materiálnu. Toto dílo se dá výpravně a inscenačně pojmout různě, ale to Kvapilovo libreto nádherně ukazuje střet čistého světa přírody a „našeho“ konzumního světa. Je to střet, který vidíme v jakékoli době. Jde jen o to, jak si nastavíme svůj vlastní život a ty hodnoty v něm.

A jak jste byla s ostravským zpracováním spokojená? Všechna tři jednání byla například zcela rozdílně scénicky provedena.
Velmi jsem se těšila na spolupráci s panem režisérem Radovanem Lipusem, který je mistrem svého oboru. Až na pár drobností jsem byla spokojená velice. Jeho pojetí, které vyvěrá z toho příběhu jako takového, nemělo zapotřebí nic šroubovaně měnit. Toho jsem si velmi cenila. Už jsem viděla Rusalku v mnoha provedeních, v bazénech nebo ve vykřičených domech, a tato alternativa není tím, co bych chtěla zažít s mou první Rusalkou. Způsob, jakým byl zachycen osobnostní vývoj Rusalky se mi velmi zamlouval a viděla jsem v tomto zpracování od začátku velký smysl a celkovou hodnotu představení.

Spolupracujete ráda s ostravským Národním divadlem moravskoslezským? Jaké role nebo hostování v něm byste označila za nejkrásnější?
Já jsem v něm zažila vždy krásnou spolupráci. Řekla bych, že jsem tady osobnostně vyrostla. Panové Luděk Golat, Jiří Nekvasil, Robert Jindra a Jakub Klecker měli vždy cit obsazovat mě do věcí, u kterých jsem v daný moment cítila, že jsou pro mne ty správné. Málokdy jsem se setkala s něčím, co jsem nepřijala z důvodu pro nevhodnost. Myslím si, že spolupracuji s lidmi, kteří našemu oboru rozumí. Velmi ráda vzpomínám třeba na Falstaffa, což byla má první inscenace tady, když jsem byla ještě na konzervatoři. Také na Mirandolinu od Bohuslava Martinů nebo Juliettu, rovněž od Martinů. Poslední zmíněná role byla něco tak úžasného, že jsem si v danou chvíli říkala, jestli chci vůbec začínat něco nového, protože jsem se bála nenaplnění této úrovně. Umělecké, lidské i osobnostní vysoké laťky, kterou mi role přinesla.

Fandíte projektu nové koncertní haly při kulturním domě v Ostravě, u kterého se zvažovalo, že by kvůli dopadu koronavirové pandemie mohl být pozastaven?
Já doufám, že projekt pozastaven nebude. Nejen, že si kvalitní koncertní prostor zaslouží obecenstvo, ale samozřejmě i umělci, a to nejen místní. Z Moravskoslezského kraje navíc pochází spousta umělců, kteří v oblasti klasické hudby prorážejí hranice i jinde. Sál, který má dobrou akustiku, by byl velmi žádoucí, protože ten současný je bohužel nedostačující. Snahy zabezpečit lepší akustiku vždy narazí, logicky, na jiný problém. A tak se stále hledá způsob, jak dosavadní sál „vylepšit“ a dopadá to tak, že buď jsou nespokojeni posluchači nebo hráči. Také věřím, že díky novému sálu bude větší možnost opakovaně zvát světové umělce, kteří dodají filharmonii na prestiži. A vůbec si nemyslím, že podoba, která je prozatím na papíře, je jakkoli nehezká.

To je také otázka. Zdá se, že spousta lidí není na tento projekt připravena.
Nikdy člověk nemůže být zcela připraven na něco opravdu nového. Na Mozartovu bryskní hudbu také nebyl nikdo připraven. V žádném století nikdy nic nefungovalo způsobem, že někdo přišel s inovací a ostatní hned řekli: „Wow!“ Tak to nefunguje v ničem. Takže si myslím, že přesně tito škarohlídi, kteří v nové hale vidí příliš moderní stavbu a zbytečné utrácení peněz, nemají pravdu v tom, že je kvalitní koncertní síň v Ostravě zbytečná.

Když vás v profesním životě neustále obklopuje vážná hudba a opera, posloucháte tyto žánry i v soukromí? Nebo si pustíte třeba i populární hudbu, jazz nebo i rock?
Já mám moc ráda jazz, šanson a vůbec celkově takový ten zdravý styl, včetně rockové hudby. Záměrně si vlastně nepouštím vůbec nic. Práce je tolik, že neustále něco slyším, a hlavně mě spousta další hudby také zajímá. Poslouchám tedy věci, ze kterých se mohu něčemu přiučit a rozšířit si nové obzory. Nejen v pěveckém oboru, ale celkově. A přestože je někdy ideální ticho, navštěvuji ráda koncerty a představení svých kolegů. Mám ráda hudbu, která mě při poslechu „nebolí“. Hudba má povznášet ne způsobovat utrpení.

A dokážete si představit, že byste si nějaký ten jazz třeba i zazpívala?
Jazz asi úplně ne, ale zmíněný šanson si představit umím. Až mi hlas ještě více zestárne, věřím, že by to šlo. (smích) Nebráním se v podstatě ničemu. Řekla bych, že umím interpretovat hudbu, na kterou mám názor. Ve chvíli, kdy ho nemám, nehrnu se do toho. Potřebuji hudbě porozumět. Nezpívám „kuličky“ v osnově, zpívám obsah. Technika je jen prostředek pro sdělení. Je sice důležitá, ale lidé jdou na koncert kvůli dvěma věcem, a těmi jsou hudba a osobní sdělení. Rozhodně ne technická vyspělost interpreta.

Máte nějaký prozatím nesplněný hudební sen, který byste ráda uskutečnila? Například vysněnou roli či spolupráci?
Když jsem byla mladší, bylo snů strašně moc. Skoro všechny už se staly. Můj další velký sen se uskuteční již v říjnu a bude mi jej opět plnit Janáčkova filharmonie Ostrava a její vedení. Spolu s novým šéfdirigentem Vassilijem Sinajským provedeme Čtyři poslední písně Richarda Strausse. Když bych měla zmínit divadelní sny, moc bych si přála ztvárnit roli Mimi v Pucciniho Bohémě či Melisandu. Jsem šťastná za každou roli nebo úkol, který mě posune v mém vývoji dál, a i když jsem některé role zazpívat nestihla, nelituji. Věřím, že mě čeká ještě mnoho krásného. Člověk by se měl umět radovat z maličkostí, nedechnout se a s pokorou naslouchat vnitřnímu hlasu.

Kateřina Kněžíková (*1982) je operní sopranistka, narodila se v Bohumíně. Vystudovala Pražskou konzervatoř, poté pokračovala ve studiích na pražské HAMU. S manželem, taktéž operním pěvcem Adamem Plachetkou, má dvě dcery ve věku dvou a šesti let. Je stálou členkou operního souboru Národního divadla v Praze. Jejím zájmem je četba básní a dramatických knih, ráda plave, lyžuje a hraje badminton. V rámci svého povolání se věnuje také mentorské činnosti, ve které vede a připravuje novou generaci zpěváků v rámci projektu MenART a vede interpretační kurzy na Letní hudební Akademii v Kroměříži.