Osud mu vyměřil velmi krátký čas. Rodák z Malých Svatoňovic pod Jestřebími horami v povodí řeky Úpy zemřel dva roky před padesátkou na Boží hod v neblahém roce 1938. Nebýt toho, stal by se zcela jistě terčem nacistické zvůle, proti které nejen slovem bojoval.

Hledání cesty

Gestapáci ho měli na svém seznamu hodně vysoko, a když jim nenáviděný oponent unikl do náruče vyšší moci, došli si alespoň pro jeho bratra Josefa. Fašistické tendence ve společnosti mapoval Karel Čapek už dávno. Všímal si soumraku intelektuálů i radikálních, populistických názorů, jimž naslouchali lidé zmítaní hospodářskou krizí. Snažil se psát pro všechny: poutavě, srozumitelně, smířlivě. Byl proti zaumnosti, ve svých článcích, dramatech a knihách vysvětloval, hledal cestu, nabádal.

Bezmála o sto let později mu právě tento výchovný ráz jeho děl vynese nálepku autora literárních plakátů. Zase taková extraliga to není, ozvou se četní Čapkovi kritici. Oproti svému mentorovi T. G. Masarykovi byl spíše slabý, submisivní, budou tvrdit další. A pomalu, plíživě se z našeho povědomí vytratí skutečnost, že v nebezpečných dobách, v nichž Karel Čapek žil, patřil k nejstatečnějším umělcům. A že veřejně riskoval ve chvílích, kdy by většina z nás selhala.

Pumy nad světem

Tvůrce Krakatitu, R.U.R. a Bílé nemoci klamal tělem. Nemocně vyhlížející, křehký člověk toho po fyzické stránce moc nezvládl, o to pevnější však byl jeho charakter. Mít tak dnes nějakého třeba jen polovičního Čapka, který by uměl popsat současné události s jeho brilancí a jasnozřivostí! Potřebujete trefný komentář k aktuálnímu dění? Co takhle Čapkův článek Pumy nad světem z osmatřicátého roku?

V něm se píše: „Musí být stále opakováno, že zločin je zločin a že jest a vždycky bude souzen jako zločin. Ani na okamžik se nesmí ve světě rozmoci pocit, že obecný mravní řád světa je na tu dobu suspendován. Stůj co stůj musí být uchována kontinuita mravních ideálů, které jsme přejali a jež musíme odevzdat dál. Pravda, pouhé verbální odsouzení není ještě čin; ale lhostejné mlčení by bylo špatný čin; bylo by spoluvinou na jednání ničemném a nelidském.“

Když někdo okázale pohrdal kulturou a takzvanou inteligencí, měl pro něj Čapek pádnou odpověď.

„Víme, že se toho nenajíme a že se tím nedá osít pole nebo mazat kola,“ začal. „Je snad osobně výhodnější vyznat se ve směnečném právu než vyznat se v muzice; je patrně prospěšnější vyrábět hřebíky nežli číst verše; je zajisté užitečnější pěstovat řepu nežli pěstovat atomovou teorii. Vzdělanost se nedá ničím obhájit: leda tím, že ten, na koho sestoupí v podobě jazyka ohnivého a vzrušujícího, shledává, že to stojí jakýmsi tajemným způsobem za to; ba že to stojí víc za to než kterákoliv činnost úspěšná, výnosná a obecně vážená.“

Zdvižený kulturní nos

Na druhé straně měl věčný „spojovač duší“ upřímně nerad povyšování, kterého se mnozí jeho kolegové z řad publicistů dopouštěli. „Obyčejně zachází kritik s umělcem jako se zvířetem,“ čteme v jeho Kritice slov. „Polapí ho a především ho určí a definuje.“ Jinde zase varuje: „Potkáte-li někoho, kdo kráčí s vysoko zdviženým kulturním nosem a občas vyráží výkřiky odmítání a ošklivosti, můžete si být předem jisti, že vás o ničem nepoučí a nic bližšího vám neukáže…“

Ze svých spisovatelských přátel měl Karel Čapek nejraději Fráňu Šrámka, lyrika a anarchistu v jednom. Sám uměl slovy pohladit, ale i seknout, což už pod nánosem různých Dášenek a Doktorských pohádek nevnímáme.

K jeho nejostřejším výrokům patří ten z roku 1921, kdy měl krátce po třicítce. „Říkáme si rádi národ Havlíčkův,“ napsal tenkrát. „Kdybychom jím opravdu byli, tedy bychom museli mít: náramně kritický rozum, nůž skepse aspoň o šestnácti čepelích, zdravou nedůvěru k frázi, humor, lehkost a jistotu ducha, esprit, světovost, padesát tisíc zájmů na životě; ukrutnou chuť k práci, praktičnost, břitkost, honěnost světem, pojmovou jednoduchost, tendenci k uskutečňování; čili zkrátka intelekt, kterému se u nás říká francouzský, a praktickou životnost, která se jmenuje anglosaská.“