Danuše Vanotová prozradila, jaké byly její fotografické začátky, a také řadu dalších zajímavostí ze svého bohatého života.

Kde jste poprvé začala fotografovat?

Bylo to v Olomouci, kde jsem studovala pedagogickou fakultu. Měli jsme tehdy fotografování jako povinný předmět na katedře výtvarné výchovy pod vedením profesora Vítka. Vítek měl na starosti dekorativní práce a grafiku.

Už tehdy vám fotografování učarovalo?

Řekla bych, že mi rozšiřovalo možnosti sdělení, komunikace. A o tu komunikaci mezi lidmi mi vždy šlo. Až když jsem začala fotografovat pod vedením Jindřicha Štreita, pochopila jsem motto: Fotografie uchovává a chrání nejlepší okamžiky života. Většina lidí bere fotografování jako konzumní věc. Jak to bývá v rodinách: Pepíček nám vyrostl, tak snímek založím, a dost. Přitom některé životní okamžiky se již nikdy nevrátí, na to bychom neměli zapomínat.

Jaký je vlastně váš obor, vaše doména?

Kulturu rozděluji na malířství, sochařství, architekturu, divadlo, nedílnou součástí mé osoby je hudba, zpěv, orchestr. To všechno se snažím zachytil fotoaparátem.

Co vám fotografování ve vašem životě dává, jak ho obohacuje?

Fotografování obohacuje můj život podobně jako komunikace mezi lidmi. Nemyslím to tak, že by šlo o pouhou komunikaci, ale o zachycení radosti a okamžiku. Prostě umění obecně vztahy mezi lidmi povyšuje na takovou vyšší úroveň, zkulturňuje. Je to filozofický názor, který není rozhodně komerční.

Vždycky při výstavách dodržuji termíny, čestnost jednání a ochotu pomoct druhým, ať už jsou jakéhokoliv věku. I já sama se učím od druhých. Je to právě kultura, která lidem rozšiřuje obzory.

Na to jsem se právě chtěl zeptat, lidé jsou vás zvyklí vídat na různých vernisážích výstav a jiných kulturních akcích, koncertech. Co vám tato setkání s uměním přináší?

Přináší mi nenahraditelné části života. Osobně poznám hudební kvarteto, duo, sólisty, a tito lidé jsou nejen erudovaní, ale i skromní, pokorní, čestní a příjemní lidé. Řekla bych, že umění obohacuje a vychovává takovou „lepší" generaci.

Mezi umělci není tolik podrazů, spíše se každý každému snaží pomoci, radou i jiným způsobem. Sama spolupracuji se skvělými odborníky, kteří mě neučí jako žáka, ale vnímají mě jako kolegu. To, co je mezi námi, je vzájemná pomoc, rada a respekt.

I vy už máte nějaké své žáky a následovníky?

Nyní mě požádali o radu rodiče dvou studentek základní školy. Uvažovala jsem již také o založení fotografického kroužku pro ty mladší. Samozřejmě je to o zodpovědnosti, aby byla předávána práce čistá, pedagogický přístup nutí k férové zodpovědnosti.