Třiačtyřicetiletý odchovanec Slezanu Opava odehrál v české nejvyšší soutěži 596 utkání, ve kterých nastřílel 84 branek a nastřádal 161 asistencí, na kontě má i pět startů za národní tým. Loni ještě hrával ze Slezan, kde se na další spolupráci nedomluvil.

„Hokej mě stále baví, i proto budu pokračovat v Horním Benešově,“ usmál se hokejista, který pamatuje ještě opavské extraligové časy. V průběhu své bohaté kariéry hrával za Vítkovice, Třinec, Karlovy Vary, Prostějov, Havířov, Šumperk a ostravskou Sarezu.

Kdo vás přivedl k hokeji?

Byla to souhra náhod, jednoho dne přinesla učitelka takové náborové lístky do třídy a najednou jsem byl na ledě. Vůbec to nebylo o tom, že by mě k tomu rodiče vedli od útlého dětství, táta třeba nikdy žádné sporty nedělal.

Když to přeženu, máma ani nevěděla, že hokej ze začátku hraju, bavilo mě to a postupně jsem tomu začal věnovat více a více času, což u některých malých kluků dneska postrádám.

První zkušenosti s extraligou přišly v Opavě, pak následovalo angažmá ve Vítkovicích, ale ten přestup nebyl úplně bezproblémový…

Přesně tak. Jednalo se o mém odchodu už dříve, mně tehdy bylo nějakých osmnáct let, byla na stole i konkrétní nabídka, ale z přestupu sešlo. Dodnes vlastně nevím proč, ale nijak jsem to neřešil, soustředil jsem se tenkrát na Opavu a na své výkony na ledě.

Nakonec jste do Vítkovic zamířil a hrál i památné finále play-off proti Spartě v roce 2002. Berete to jako největší úspěch své kariéry?

„Celkově jsem rád za to, kam jsem to dotáhl. Samozřejmě finále proti Spartě, to byly obrovské emoce a nikdy na to nezapomenu. Škoda, že jsme to nedotáhli k titulu, pocity by byly ještě lepší. A vrchol kariéry? Dařilo se mi i potom v Třinci, dostal jsem se do reprezentace, takže těžko říct.

Od nové sezóny jste započal dlouhou éru v Třinci, kde jste potkal své hokejové dvojče Pavla Janků. Dostala vás tato souhra do reprezentace?

Zřejmě ano, protože naše lajna, kde kromě Pavla Janků hrál i Jan Marek, byla perfektně vyladěná. Oni byli dva šikulové, co dávali branky, já nahrával a měl jsem za úkol bránit. V

Třinci to byla velká euforie, my chodili na led a v hlavách jsme neměli otázku, jestli vyhrajeme, ale kolik dáme gólů.

Ozvali se nějací zájemci o vaše služby ze zahraničí?

Ano, ovšem bylo to nešťastně načasované. V Třinci se mnou zavládla spokojenost, proto jsem prodloužil s Oceláři smlouvu a měl pevnou pozici v týmu a asi po půl roce po podpisu se ozval Nižněkamsk hrající KHL. Třinec mě tehdy nepustil.

Byla to první a poslední nabídka ze zahraničí, ale zahořklý jsem nebyl. Bral jsem to jako fakt a rozhodně jsem netrucoval, jak to dnes někteří hráči mají v oblibě.

V roce 2009 přišel zlom, začal jste hostovat v 1. lize a cesta přes Opavu pak mířila až do Horního Benešova, kde hrajete dnes. To není úplně pro každého.

Roky nezastavíte, v Třinci se se mnou rozloučili, pak přišla hostování v Prostějově, Havířově, Sareze Ostrava nebo v Šumperku, pochopitelně Třinec to nebyl, ale v konečném důsledku já na to nikdy až tak moc nehleděl.

Hraju hokej, protože tu hru miluji. Rozdíl mezi extraligou a krajským přeborem teď v Horním Benešově logicky je, ale hraju pro radost. Rád bych se v budoucnu věnoval trénování mládeže, tu šanci už jsem nedávno krátce dostal ve Slezanu a doufám, že do budoucna se opět něco naskytne.

Co byste vzkázal malým hokejistům?

Aby hokej dělali naplno. Já třeba chodíval na trénink jako dítě i o hodinu dříve, tak moc jsem se těšil. Člověk si musí přidávat, posouvat se. Dnešní děti to mají trochu jinak, je mnohem více možností než za nás, ale život je otázkou priorit.

Čím dříve si to srovnají v hlavě, tím mají větší šanci uspět a hrát na nejvyšší úrovni, ale jak už jsem řekl, pro mě je hokej hlavně zábava a láska, bez toho to nejde.

Jakub Plaskura