„Bylo to ve velkých vlnách, kterých bylo navíc hodně. Vzlety střídaly pády. Jednou jsem byl v oblacích, za chvíli na mořském dně,“ vybaví si v rozhovoru pro Deník Miloš Holaň, který jubileum oslavil ve čtvrtek 22. dubna. „Letí to. Člověk si to neuvědomuje, ale je to kus života. Musím si ale říkat, že je to jen číslo,“ dodává kouč extraligových Vítkovic.

Říká se, že do padesáti člověk žije, pak dožívá. Souhlasíte?
Snad to nebude platit u mě, i když někdy se po tenise druhý den ráno těžko rozhýbávám. Proto chodím do posilovny a nechci si padesátku připustit. Ale chlapi ze staré gardy mi říkají: „Teď už každý rok poznáš.“ Přitom nejsou o tolik starší. Když se podívám na tátu, který má 72 let, něco ho bolí, ale věk si nepřipouští. Ramena namaže a jede dál. Proto jsem rád, že trénuji i mladé kluky, což mě vtahuje do života a nedovolí mi to stárnout. Asi budu muset říct vedení, aby mě tu dlouho podrželo.

Zobrazuje se vám doba, kdy jste sám byl mladý?
Ano. Nechci to srovnávat, každá doba má své, ale někdy mě mrzí, že už mladý nejsem. Na druhé straně mi je těch kluků i líto, protože mám nějaké životní zkušenosti, které mě hodně naučily, a oni neví, čeho mohou dosáhnout. Nedávají tomu maximum.

Chcete dnešní mládež pochopit?
Tím, že nejstarší dcera má 29 let, se o ně zajímám. Nechci žít jen s tím, že budu vzpomínat na to, co bylo za nás. Někdy ale mladé pochopit nejde. Třeba když slyším, co pouštějí za muziku. „Vždyť je to šílené, to se nedá poslouchat,“ říkám jim.

Co jste si myslel ve dvaceti o padesátnících?
Že ti lidé už umřeli. (rozesměje se) Říkal jsem si: „To je ale dědek.“ A dnes? „To jsou děcka, která o životě neví nic.“ Víte, když jsem byl v sedmnácti v áčku, a kolem byli třicetiletí borci, hned mě napadlo, že ti už nemohou hrát. A dnes podepisujeme hráče třicet tři let a myslíme si, jak jsme vyhráli v loterii. Když ale vidím dceru-florbalistku, mám radost. Je to dravec, štve ji každá prohra. Vidím se v ní.

Do mužů jste přecházel v době, kdy se měnil režim a společenské pořádky. Mělo to na vaší kariéru vliv?
Zásadně. Třeba když jsem byl v Trenčíně na vojně, republika se už rozdělovala. Ale s bývalou manželkou se nám tam líbilo a byl jsem kousek od podpisu smlouvy vojáka z povolání. Revoluce předtím mi změnila pohled. Teď bylo ve hře zahraniční angažmá. Táta když hrával, musel mít x startů za reprezentaci, aby mohl odejít a k tomu do zemí, které hokejově nebyly tolik uznávané. A najednou se to uvolnilo a já mohl jít do Ameriky.

Na přelomu let 1989 a 1990 jste byl na mistrovství světa juniorů. Jak jste ale předtím prožíval 17. listopad?
Byl jsem tady ve Vítkovicích s vlajkou na náměstí. Jako mladí jsme to hodně intenzivně vnímali, ale byli jsme mladé ucha. Zvonili jsme klíči, ani jsme možná nevěděli, proč. (směje se) Naštěstí se to otevřelo. Sice jsem s řadou věcí za komunismu nesouhlasil, ale něco bylo fajn. Třeba přísnost, vojna… Ale pro mě byla motivace hokej. Trénink jsem nebral jako zlo, ale jako odměnu. Ani jsem se nestaral o peníze, ty jsme v áčku měli všichni stejné, takže nikdo nikomu nezáviděl. Sice starší kluci se na nároďáku bavili o výplatách, jaké mají například ve Finsku, ale já si neuměl představit, že bych dostal třeba padesát tisíc. Tady jsem měl šest.

Kolik činila vaše první hokejová výplata?
Patnáct set korun. Z toho jsem pět set dal mamce a za zbytek jsem si koupil kazeťák Grundig. Dvojče. A byl jsem geroj. Sice jsem byl najednou bez koruny, ale ten pocit, že jsem si to koupil za své, nikoho jsem se neprosil, byl neskutečný. Dělalo mi to dobře.

Jaké tehdy bylo být synem legendy Vítkovic?
Trochu jsem machroval, chlubil jsem se tím. Zatímco všichni chodili v tesilkách, já měl rifle ze Švédska. To bylo takové privilegium. Ale známé otce nás mělo víc, třeba Vláďa Vůjtek. Dnes by ale moje pozice byla těžší, mezi lidmi je víc závisti a zákeřností. V některých chvílích mi to ale možná pomohlo.

Kdy?
Když jsme šli z osmé třídy do dorostu, kde byly dva ročníky, byl jsem asi na hraně. Že byl taťka hokejistou, převážilo misku vah na mou stranu. Tehdy jsem z toho vytěžil. To bylo ale v mládeži, když jsem pak byl v áčku, nemohl nikdo nic říct. Od šestnácti jsem byl v reprezentacích, bylo evidentní, že jsem se tam dostal na základě výkonnosti. Nikdy jsem nemusel tátu používat, abych se někam dostal. Za mně hovořily výsledky a um na ledě.

Jeho číslo 17 jste ale nosil…
Jiné číslo jsem si neuměl představit. Když jsem pak přišel do Ameriky, a nebyla, byl jsem z toho špatný. Z pověrčivosti. Poté jsem měl rád i sedmičku. Ale v sedmnáctce jsem odmala hrál, chodil jsem v tom, takže to bylo fajn.

Měl jste jinou volbu než hokej? Co by táta řekl, kdybyste třeba v patnácti s ním sekl?
Hokej a já, to bylo tátovo slabé místo. V období mé puberty naši spolu moc nežili, neklapalo jim to a vypadalo to i na rozvod. Jako dítě jsem tomu chtěl zabránit, ale nevěděl jsem jak. Tak jsem řekl, že jestli se rozvedou, s hokejem skončím. Použil jsem to jako nelítostnou zbraň a musím zaklepat, že naši jsou dodnes spolu. (klepe na stůl a směje se)

Jak na pohrůžku otec reagoval?
Byl to pro něj šok. Možná i pro mamku, to nevím, já se na to nikdy neptal, ale táta nakonec z rozvodu vycouval. Nechtěl mě ztratit, což chápu. Sám mám syna, byť nehraje hokej, ale umím se do toho vžít, že bych nechtěl, aby s tím přestal, když mu to jde. Je to i o otcovské hrdosti. Těžko by to kousal.

Snažil se vás za každou cenu u hokeje udržet?
Právě že mě vůbec nutit nemusel. Jako malí jsme dělali všechny sporty, ale hokej byl jasná volba. To je jako když je otec stavební inženýr, nebo novinář, tak stejnou cestou jde i syn. Byl to přirozený vývoj. Zároveň jsem rád vyhrával. A to mám dodnes.

Jak berete porážky?
Nejhorší je od otce. Když jsem s ním prohrál ve Studénce tenis, ani jsem nepřišel na oběd. Prostě jsem jel domů a týden se s ním nebavil. To byly tak prestižní boje, že jsem si říkal, že jednou zestárne a to ho pak budu porážet. Ale když vyhrával, měl radost a to se mi líbilo. Že mě nenechal vyhrát, i když mu to mamka vyčítala. A teď mi nadává, že svoje dcery nenechám vyhrát. Ani v ‚Člověče, nezlob se‘. To mám ale od něj, snažím se to přenést i na holky. Byl přísný, nedal mi nic zadarmo a tím ve mně vypěstoval touhu po vítězství, která mi zůstala.

A co říkala maminka na dva sportovce v domácnosti?
Tátovi dávala meltu, že je blázen. A mě utěšovala. (směje se)

Už jste zmínil svého syna, který ale není hokejistou. Proč?
Tam to bylo trochu složitější. Je z prvního manželství, a když jsem se po nemoci dostal do kondice, začal jsem ho vodit na hokej ve Vítkovicích. Po rozvodu v něm ale bývalá žena našla nástroj proti mně. Že ho nebude dovážet na trénink. Podobné to bylo i s fotbalem, ve kterém také byl dobrý. To mě mrzí dodnes, jeho taky. Pak jsem řekl, že to nemá cenu. Ale jsem za něj rád.

Co dělá?
Žije v Americe, pracuje na stavbách a sport má rád. Dobře hraje třeba basketbal. Když s ním mluvím a řeknu mu, že někdo nemakal na tréninku, nese to těžce. „Kéž bych tam mohl být a hrát hokej. Ještě za peníze,“ říká. Je to zajímavý názor. Každopádně skončil kvůli jiným okolnostem, než že by mu to nešlo.

Bylo pro vás těžké, že nemáte hokejového pokračovatele?
Ano, dodnes. Tátové to tak mají. Mám ale malé holky, dvojčátka, jedna dělá aerobik a druhá florbal. A v ní se vidím, že si říkám: „Dobře, hokej nešel, tak aspoň tohle.“ I když ona by hokej i hrála, ale mám trochu strach. Vím, divná myšlenka, holt jsem rodič. Uvidíme, přece jen má deset let, takže v bruslení by ztrácela. Ale florbal se mi líbí, uznávám to, počítám jí góly. Dokonce jsem ji i natáčel a pak to rozebíral v „elektronické tužce“, když to přeženu. Možná to chci víc já, než ona. (směje se)

Říkáte, že počítáte jen góly. Proč jen ty?
Tátu nikdy nezajímalo, jestli jsem přihrál. Jeho mamka si kdysi denně kupovala Novou svobodu, a tam se nahrávky nepsaly. „Tak jak se dozví, že jsem vůbec hrál? Jedině, že dám gól.“ To byla jeho motivační slova. Ale vytáčelo ho, když ho napsali s dlouhým „á“. Vždy mi vykládal. „Já jsem Ostravák s krátkým, nesnáším, jak mě ti Pražáci píšou.“

Čím byste vlastně byl, kdyby ne hokejista?
Mám stavební průmyslovku, ale jako stavaře si se neumím představit. Hokej mě pohltil. I když jsem rok neměl práci, tak i díky tomu, že jsem něco vydělal a dobře investoval, jsem nic jiného nedělal. Ale sebe jsem se ptal, co bude, když angažmá nepřijde.

Na co jste přišel?
Že by mě bavilo dělat v posilovně fitness trenéra, nebo třeba správce kurtů. Nebo u nás v Nové Bělé správce sportovní haly, která se postavila. Prostě se pokud možno orientovat a motat kolem sportu. Na civilní zaměstnání nebo podnikání jsem si nikdy nevěřil. Třeba i syna jsem se ptal, proč podstupuje v Americe tu dřinu a nejde radši do supermarketu.

Co odpověděl?
Má hrozně dobrý pocit, že něco postaví, jde po ulici a říká: „Tenhle barák jsem dělal.“ To se mi líbí, navíc ho to baví. Takové lidi obdivuji. Já jen uvažoval nad tím, že bych se po nemoci vrátil do Ameriky a dělal v nemocnici, kde mě vyléčili, zdravotníka, nebo zmocněnce. Už to bylo daleko, posílal jsem životopis, ale skončilo to na vzdělání.

Vy byste pracoval v místě, kde jste prožil nejtěžší chvíle?
Pak už ano, to už jsem na to koule měl. Chtěl jsem pomáhat. Navíc tam právě jako ten zdravotník pracuje jeden chlap, kterého znám, a je snad už 35 let po transplantaci. A vím, že to bral jako motivaci pro ty, kteří se léčí. Jako důkaz toho, že to jde.

Lákalo vás motivovat lidi k tomu, aby to nevzdávali?
Nejsem ten, který by chodil na přednášky, ale těší mě, že pořád dostávám žádosti o podepsání knížky, kartičky, fotky s tím, ať povzbudím syna, že má leukémii a můj příběh je inspirativní. To vnímám pozitivně, protože za mě to nebylo. Když jsem ležel v nemocnici, v Česku se o tom nevědělo a ani nebyla osobnost, která by to prodělala. Dokonce jsem se potkal s Josefem Luxem (tehdejší předseda politické strany KDU-ČSL), pro kterého jsem byl inspirací. Přitom já tušil, že u něj to nedopadne.

Z jakého důvodu?
Chtěl doporučit místo k léčení. Jestli Pasadenu, kde jsem ležel, nebo Seattle. On si vybral Seattle. Hlavně ale měl jiný věk, nebyl to sportovec a těch okolností bylo spousta. Pamatuji si, že ho ukazovali v televizi, jak chodí v roušce, a babička mi říkala, že je na tom dobře. Jenže to byl začátek. Za čtrnáct dní umřel. Ale je dobré mít inspiraci v někom, kdo to prožil. Vlastně byl jeden člověk, který mi zavolal s podobnou zkušeností. Mario Lemieux.

Co vám řekl?
Měl slova podpory. Že se s tím dá žít, že to překonám. Až jsem z toho měl chvění, že mi taková osobnost volá. To samé, když se ozval i Gretzky, jestli se nechci na památku vyfotit. Hrozně příjemné, protože tehdy se to v Americe hodně medializovalo, celá NHL byla zapojena do dárcovství. Takový boom. Hlavně ale zjistíte, jaké osobnosti jsou ty hvězdy. Byl jsem v šoku, že zrovna tyto dvě megastar, byť už na konci kariéry, se ozvaly. Dodnes si pamatuji první zápas proti Gretzkému.

Jaký byl?
Seděl jsem na střídačce a málem jsem zapomněl, že mám jít na led. Pak na mě jel jeden na jednoho, projížděl kolem mantinelu a já udělal to, co mě učil pan Kasper. Trychtýř, najel jsem si ho a zbořil. Puk se dostal k brance, přerušila se hra a najednou z obrany přijel Marty McSorley. Bez zubů, bez nárameníků, dvakrát větší jak já a říká mi: „Tak tohle bylo naposledy“. Cítil jsem se nesvůj. (směje se) A s Lemiuxem mám také něco.

Povídejte…
Frajer dva metry a sto dvacet kilo se mi postavil do brankoviště. To jsem byl ještě ve Philadelphii a trenér mě seřval. „Vem a odtlač ho.“ „A jak?“ ptám se ho. Prostě to nešlo. Jen mě mrzí, že nemám fotku i s ním.

Zajímavé je, že se o období nemoci nezdráháte mluvit.
Mluvit a hlavně propagovat. Víte, dnes jsme asi pokročili dál, ale kdysi byli hráči lhostejní chodit za dětmi do nemocnic na onkologii, aby je povzbudili. Přitom je to důležité. My jsme vidět, jsme známí a můžeme tomu pomoci, tak proč to neudělat? Stačí chvilka. V Americe jsem se naučil, že hokejisté se věnují charitě a funguje to. U nás jsme zdrženliví, přitom by to mělo být automatické. Vždyť i díky propagaci se našel dárce pro mě. Pak už to byl jen můj boj.

Jaké to bylo, když vám řekli, že je to pryč a jste zdravý?
To nebylo hned, byl to dlouhý proces. Ozařování, chemoterapie, jednou to bylo lepší, pak se to zase vrátilo zpět. Jednou jsem šel domů, zkolaboval jsem a od té doby jsem byl ve špitále osm měsíců. Po nich jsem na tom byl psychicky špatně, měl jsem dole 37 kilo, jezdil jsem na vozíku. Světlo na konci tunelu jsem viděl až když jsme se po dvou letech bez hokeje přestěhovali zase do Česka, protože mi doktor našel specialistu tady, profesora Indráka z Olomouce. Když jsem pak přibíral, měl chuť na jídlo, tak to byl moment, že jsem si uvědomil, že to už bude lepší.

To jste si asi oddechl.
Jde i o to, že je třeba mít až pět let kontinuálně dobré výsledky. Pak lze říct, že jste z toho venku. Díky tomu jsem s nervozitou jezdil na každou kontrolu. To ale mám v sobě i teď, když mi kvůli toho jednou za rok berou krev a pak volám paní doktorce kvůli výsledkům. Je to nepříjemný pocit a nepříjemný bude asi až do konce života. Vyslechnout si ten ortel není jednoduché.

Nemoc vám vzala kariéru a kus života. Je ale něco, co vám dala?
Získal jsem nový pohled na to, co je v životě důležité. V hokeji prohrajete. Ano, vadí to fanouškům, jsou v tom peníze sponzorů, tlaky ze všech stran, můžete přijít o místo, ale pořád nejde o život. Řada lidí mě nepochopí, ale my vypadneme s Kometou, štve mě to, ale jen den dva. Pak je to v klidu. Je to sport, vyhrát může jen jeden, nejde o žádnou tragédii, jako když spadne vrtulník, nebo dítě onemocní leukémií. Říkám si, že už s tím nic neudělám, nezměním to, ale zaplať pánbůh jsem zdravý. Žebříček hodnot se mi převrátil. To ale přišlo až s věkem, ne hned po nemoci. Upravilo mi to i názor na lidi. Spoustě jsem věřil, spousta mě zklamala. Jsem opatrný, než si k sobě někoho pustím. To dřív nebylo.

Nemrzí vás, že jste přišel i o zlaté období českého hokeje, včetně olympiády v Naganu?
Někdy ano, protože jsem přesvědčený o tom, že bych u toho byl. Byla to silná generace a s mnohými jsem hrál od šestnácti v reprezentacích. Ale nehroutím se z toho. Smířil jsem se s tím, navíc mi to život vrátil jinde. Poznal jsem svou druhou ženu, mám dvojčata. Osud to tak nalajnoval, asi to tak mělo být. Navíc na ty medaile se stejně jednou zapomene.

Miloš Holaň s legendárním trenérem Vladimírem Vůjtkem.Miloš Holaň s legendárním trenérem Vladimírem Vůjtkem.Zdroj: Deník/ Archiv VLP

Aspoň jste si vyzkoušel práci televizního experta na MS…
Bylo to zajímavé, protože jsem byl jako akreditovaný novinář na druhé straně. Mohl jsem na tréninky, do šaten, do zákulisí, ale byl jsem v klidu, protože i když Češi prohráli, mě se to netýkalo. (usmívá se) Žádný stres. Navíc jsem už jako trenér mohl sledovat, jak se chystají světové týmy. Nebylo to dlouhé, ale tehdy novinka.

Jste jedním z průkopníků, protože tehdy byli zvykem dva klasičtí komentátoři, viďte?
Na to přišel Robert Záruba, který mi volal, že do další sezony má myšlenku bývalého hráče jako spolukomentátora. A musím říct, že se mi to líbilo. Hlavně jsem si ale říkal, že ta moje ostravština tam bude slyšet. Nakonec to bylo dobré.

Jaký máte názor na dnešní experty jako jsou Martin Hosták, David Pospíšil, Milan Antoš?
Někdy se to nedá poslouchat. (směje se) Opravdu si někdy říkám, co to tam melou, ti jsou přechytračelí. Až jsem naštvaný a nejradši bych jim zavolal, o čem mluví. Ale respektuji to. Hokej hráli, je to jejich práce a názor. Přece jen málokdo má rád kritiku na svou osobu. Je to i o tom, jaký vztah s těmi kluky jsem měl, třeba s Hubym (Petr Hubáček) jsem toho zažil spoustu, tak ať si říká, co chce, já to beru. Táta ale kolikrát vezme ovladač a přepne to na Slováky. Holt každému sedí něco jiného.

Neříkáte si, že tohle mohla být vaše práce?
U mě to skončilo na tom, že jsem šel trénovat extraligu s Vláďou Vůjtkem. Tyhle dvě role nešly dohromady. A pak už jsem byl i v zahraničí a nikdy jsem se k tomu nedostal. Ale vím, že když jsem pro Novu komentoval mistrovství světa 2000, šéfka televize Jana Poláková měla myšlenku sportovního kanálu. A mě chtěla jako sporťáka. Nešel jsem do toho, ale vidíte, dneska to je a Roman Jedlička, který to dělal se mnou, je tváří Nova Sport. Ale proč ne? Zase bych zůstal u sportu a třeba bych dělal NHL. Já se ale zahleděl do trenéřiny.

V Česku i v zahraničí jste toho prošel hodně. Čím to, že se vám nedaří se usadit?
Dneska si říkám, že jsou vyvolení. Máte štěstí, něco se povede, nastartuje vás to a pak už nedostanete špatné angažmá. Takhle to cítím. Nechci to bagatelizovat, že já štěstí neměl, ale třeba ve Spartě. První rok úspěch, druhý už ne a konec. A když vás dvakrát třikrát vyhodí, už je to těžké. Každý vyhazov byl tvrdý pád, ale k té práci to patří. Proto jsem byl donucený angažmá střídat a jít i do zahraničí. A teď se podívejte, kdo tam z českých trenérů působí? Je to privilegium, kterého se mi dostalo. Navíc v cizině jsem vždy úspěch měl. Nevím, jestli mi to tam sedí víc, ale vrátím se k Vláďovi Vůjtkovi. Říkal mi, že je škoda, že nepřišel na to, jak je to v zahraničí fajn, dřív, než šel do Ruska. Byl bych rád, kdybych se někdy v budoucnu dostal zase ven, ale teď chci být deset let ve Vítkovicích. (usmívá se)

Je vám padesát. Máte nějaké přání?
Stihl jsem toho na dva životy, takže nejvíce myslím na zdraví a abych tady měl rodiče ještě padesát let.

Miloš Holaň, trenér Vítkovic.Miloš Holaň, trenér Vítkovic.Zdroj: Deník/Lukáš Kaboň

MILOŠ HOLAŇ

Narozen: 22. dubna 1971 v Bílovci

Hráčská působiště: Vítkovice (do roku 1990, 1992/93, 1993/94, 1998/99), Trenčín (1990 až 1992), Hershey Bears (AHL, 1993/94), Philadelphia Flyers (NHL, 1993/94), Anaheim (NHL, 1994 až 1996), Třinec (1999/00), Freiburg (Německo, 1999/00)

NHL: 49 zápasů, 16 kanadských bodů (5+11)

Reprezentace: účastník MS juniorů (1990 a 1991) a MS dospělých (1993 a 1994)

Největší úspěchy: vítěz Zlaté hokejky pro nejlepšího hokejistu Československa (1993), mistr ligy (1992), vicemistr ligy (1993), ligový bronz (1991), bronzový medailista MS juniorů (1990 a 1991), vicemistr Evropy juniorů (1989). Dosud platný bodový rekord ligy mezi obránci (68 bodů, 35+33)

Trenérská kariéra: Vítkovice (do 2006, 2020 až současnost), Lillehammer (Norsko, 2007/08), Zvolen (Slovensko, 2008 až 2009), Sparta Praha (2009 až 2010), Mladá Boleslav (2010 až 2011), Berkut Kyjev (Ukrajina, 2012/13), Feldkirch (Rakousko, 2013 až 2015), Něman Grodno (Bělorusko, 2015/16), Trenčín (Slovensko, 2016), Pardubice (2017 až 2018), Poruba (2019 až 2020)

Rodina: Je podruhé ženatý, má celkem čtyři děti – syna a tři dcery. Jeho otcem je Miloš Holaň starší, mistr ligy 1981 s Vítkovicemi.