„V Havířově zůstal jen starší syn Jakub, protože tady má práci a rodinu, ale pořád je příjemné potkat tady staré známé tváře a pokecat si,“ přitaká maminka aktuálně asi nejslavnější hokejové hvězdy v naší republice.

Jak dlouho už jste pryč z Havířova?

Už to jsou čtyři roky. Vlastně po Davidově první sezoně v NHL jsem se odstěhovala do Prahy. On si tam tenkrát pronajal byt, ale v Praze si nemůžete pronajmout byt jen na dva letní měsíce, tak jsme si řekli, když je teda zaplacený na celý rok, tak bych se tam mohla odstěhovat. A provedli jsme to, je to pro nás lepší.

Vy jste ale uvažovala i o tom odstěhovat se přímo do Ameriky a začít tam nový život, je to tak?

Ano, o to jsem usilovala hodně, ale už mě to přešlo. Pro Davida by to bylo asi ideální, kdybych tam tenkrát odjela. Rozhodně bych uměla lépe anglicky. Pořád v tom tápu.

Jak často se do Bostonu dostanete?

Přijíždím na každé Vánoce, ale loni jsem tam už poprvé byla i na play off, dokud Boston nevypadl. I letos jsem přijela na play off, takže vlastně na maximum možné doby. Bohužel to nevyšlo, tak snad příští rok.

Co jste vlastně říkala tomu, že David skončil s Bostonem těsně pod vrcholem? Jak jste to prožívala?

Můžu vám říct, že jakmile bylo dobojováno, přepadl nás všechny smutek. Tam to byl opravdu hodinový pláč a neříkala jsem nic. Těžké to bylo v tom, že jsme byli doma. Jen koukat na to, jak na tom červeném koberci slavnostně předávají pohár St. Louis, to bylo moc smutné. Už to nechci zažít. Tiše jsme odešli domů a teprve tam jsme si společně sedli. Bylo to smutné, ale David bude bojovat dál a jednou to určitě vyjde. Třeba Ovečkin čekal na pohár třináct let.

Asi je zbytečné se ptát, jestli tomu věříte…

David je bojovník, odmalička to tak měl nastavené. Samozřejmě, není to o jedincích, je to o týmu a hodně také záleží na tom, jak se vám to sejde, na koho narazíte a podobně.

Maminka Marcela se svými syny Jakubem a Davidem. Podoba je viditelná.

Letos to vypadalo hodně nadějně. Všichni favorité vypadli v prvním kole…

A vidíte, úplně všichni fuč nebyli. Našel se tam ještě jeden favorit, který to celé vyhrál. Ale beru to, že i pro ně to musely být neopakovatelné pocity. Musí být moc krásné vyhrát poprvé Stanley Cup. To jsem jim přála. Řídím se heslem: Přej, bude ti přáno, dej, bude ti dáno. Třeba se to za rok otočí.

Není zvláštní, jak se David za těch pět let před vašima očima proměnil?

Vyspěl, to je pravda. Ale kluci to tak mají, ještě do jedenadvaceti let se vyvíjejí a před těmi pěti lety to byl ještě teenager, pořád byl ve vývinu. Potěšil mě, jak se pochlapil. Po tom draftu v Bostonu všichni řešili jeho hmotnost, pořád mu opakovali, že musí nabrat. David to tedy splnil a nabral kila.

NHL je hodně kontaktní sport, takže mu to muselo přijít vhod, je to tak?

Na tom malém hřišti je to všude blízko. Pořád jste v kontaktu a je jedno, jestli na vás jede protihráč se dvěma metry, nebo chlapík se 170 centimetry. Díky tomu, že David celkově zesílil, se teď cítí jistěji, víc si troufne.

Důležité je, že na technice neztratil nic…

Nejsem trenér, ale on se vždy prosazoval právě tou technikou a rychlostí. Vidím na něm, že se každým rokem zlepšuje. I mě pořád překvapuje. Třeba tím, že dal v poslední sezoně tři hattricky.

Maminka Davida Pastrňáka Marcela hovoří o svém synovi.

Pět bodů si připsal během večera proti NY Rangers. To musel být zápas…

Vidíte, teď jste mě překvapil, nemám s sebou svůj sešitek, kam si všechna Davidova utkání píšu, i jeho góly a body. Jen mi v hlavě utkvěly ty tři hattricky.

V té předposlední to byl jeden.

To je právě to, že se pořád zlepšuje. Hattrick se mu povedl i ve zlaté hokejce. Mít ve třiadvaceti letech tři zlaté hokejky, to je neskutečné.

To naposledy dokázal jen legendární Jaromír Jágr. Jak vám zní, že by se David mohl sám stát legendou?

Zní to hezky, ale realita může být jiná. Pro mě bude David pořád vítěz, ať už s trofejemi, nebo bez nich. Už to, co dokázal doposud, je vzhledem k jeho věku neuvěřitelné. Ne každému se podaří vletět v osmnácti letech do NHL a během pár sezon se tam vypracovat v jednoho z tahounů týmu.

Přesto byla během sezony doba, kdy mu novináři předhazovali, že se mu nedaří. Co jste na to říkala?

Já už se tomu jen směji, protože nevím, co se dá udělat víc. Ne každému se v práci daří, vy určitě také nemáte každý den skvělý, nikdo nemá. Já jsem už Davidovi sama říkala, že by měl přibrzdit. On ty fanoušky a reportéry sám rozmazluje svými výsledky. Ale podáte někomu prst a ukousne vám ruku, protože logicky pak po vás chtějí víc a víc. A on přitom má každý rok lepší a lepší čísla, každý rok přidává. Opravdu nevím, ale kdyby před třemi lety udělal to, co v té poslední sezoně, tak co by po něm chtěli letos? Dvě stě bodů?

A to ho ještě zbrzdilo zranění…

Nebylo to na ledě, ale i tak tam byla operace, přesto byl David za dva měsíce zpět. To není obvyklé. Myslím, že každý hráč v Bostonu prokazoval svou velkou oddanost hokeji a klubu, vezměte si třeba Zdeno Cháru (sezonu dohrával s přeraženou čelistí). Tam jsou ti chlapi opravdu tak oddaní, že by si ten Stanley Cup zasloužili. Když pak na vlastní oči vidíte, jak mají po prohraném finále svěšené hlavy a pláčou, prožíváte to s nimi. Mně naskakuje husí kůže, jen o tom mluvím. I Davidovy spoluhráče už beru jako rodinu.

Skamarádila jste se v Americe s některými manželkami hráčů, nebo dalšími maminkami?

Mě brzdí ta jazyková bariéra. Ale už se tam poznáváme a třeba maminka od Marchanda mě pochválila, že jsem rok od roku v angličtině lepší, i když já to tak nepociťuji. Nejvíc si pokecáme s ženou Zdeno Cháry, nebo Jaroslava Haláka. To mám vždy radost, když si tam můžu popovídat v rodné řeči.

A jak komunikujete s Davidovou švédskou přítelkyní Rebeccou?

Matně anglicky. Ona umí perfektně, lépe než David, protože ve Švédsku se učí anglicky už malé děti. On díky působení ve Švédsku také rozumí něco švédsky, ale baví se spolu anglicky. Jsou zamilovaní a David je šťastný, já to na něm vidím. To je pro mě podstatné.

Co jste říkala tomu, když vám ji před rokem představil?

David vždycky říkal, že chce Evropanku, ne Američanku. Já si tedy myslela, že si najde nějakou Češku, ale srdci člověk neporučí (úsměv). Třeba se Rebecca časem naučí česky. Je to pro ni těžká řeč. Jinak jsou spolu rok. Ve Švédsku pracuje, takže podobně jako já ho v Bostonu jen navštěvuje.

Musím se zeptat co vy a oficiality? Jak moc jste se v tomhle ohledu zlepšila? Letos jste byla na vyhlášení ankety Zlatá hokejka bez Davida a přebírala cenu za něj. Naučila jste se v tom už trochu chodit?

Netroufnu si říct. Kamery mi pořád vadí, herečka by ze mě asi nebyla (smích). Ano, přebírala jsem za něj teď zlatou hokejku a snad jsem to zvládla. I kamarádka říká, že už jsem ostřílená. To sice netvrdím, ale je fakt, že před nějakými pěti lety, kdy David v NHL začínal, jsem byla spíš takový uzlíček nervů. Zlatá hokejka byla mou první zkušeností na kameru v přímém přenosu. Ale stačilo.

Američtí reportéři to na vás nezkoušeli?

Jednou byli u nás doma, ale zaměřili se na Davida, já se tam jenom mihla v záběru (smích).

Co byste jako maminka Davidovi do další kariéry popřála?

Ať jde stále za svým snem, ostatně - ty máme všichni - a on si je odmala plní. Jako třeba teď naposledy ve Znojmě střílení fotbalových balonů na bránu. Ale hlavní je, ať jsme všichni zdraví. Víte, David, i přes to všechno, co už dokázal, je pořád normální kluk, za což jsem nejraději, takže bych mu popřála, ať takový vydrží.